ÚTĚCHA.

Jaroslav Vrchlický

ÚTĚCHA.
Tak se mnohé rozednívá dosti pozdě v životě, pozdě láska v srdci zpívá, ta, která se nejhloub skrývá, nejvíc jásá v samotě! Bože, tento borek malý zřel jsem růsti – dnes je hvozd! Boř či buduj ideály, ať již padly, výš se vzpjaly, snil jsi o nich – měj v tom dost! Před lety stráň holá byla, za pár let zde, jaký květ! až i kopretina bílá v krvavý se jetel skryla, nad nějž smrčin kývá snět. Jdeš a šeptneš si: Jak stárnem’! Co zde po nás najde syn? V shonu všedním, v žití parném, v boji stálém a vždy marném padne v čelo, v srdce stín. 100 Budiž! – Nemůž’ se víc státi. Tvým byl přece jitra vděk, moh’ jsi kvést a směl jsi zráti, věř, víc nelze ani dáti, to buď laur tvůj i tvůj lék! 101