VIATICUM.

VIATICUM.
Hostem města cizího v slední chvíli před odjezdem v hôtelu stál jsem, z okna hleděl v malé náměstí zašeřené jeseně mlhou. Drobné kapky splývaly jako slzy v kalnou pršku, po dlažbě hrbolaté, která v svitu svítilen mihotavých smutně se leskla. Prázdný prostor nedělní nudou zíval, okna domů většinou temná zela, chodce sem, tam zpozděné kroky zvolna zmíraly v dálce. Přede mnou tu z drobounké mlhy náhle šedý muž se vynořil s holou hlavou, zvoncem v pausách houraje odměřených nahoru, dolů. Za ním kněz šel v taláru černém, dlouhém, tiskna k prsům v protkané zlatem burse onen chléb, jenž sílit má duše mroucích k poslední cestě. 54 Kráčel zvolna, poslání svého vědom, s hlavou rovněž odkrytou, v zvonku zvuku přes to dlouhé náměstí zamlženézamlžené, v šeru až splynul Ss domy ulic nejasný jako přelud... Zvonec pouze ve taktu odměřeném, zaléhaje v pustotu ulic křivých, úzkostně kvílel. A já cítil: Umírá v blízku kdosi, z lidí města neznámý, cizí člověk... hledá v boji posledním trochu lásky, úzkostí chví se... Na svém loži; klečících zástup dětí v pláči hořkém okolo... Kněz v tom vchází, za ním kdosi neznámý, neviděný k loži se plouhá. Stane v hlavách postele. – Kdo jej vidí? Ale všichni přítomnost jeho cítí. Je tu ona, pallida mors tu starých, konec jest všemu! K cestě ze všech poslední spěje poutník. Jaký rozdíl mezi mnou, jim též tady? Oba stejně na cestu chystáme se, oba, což víme? V jádru totéž. Půjdu též jednou za ním. Jeho delší nad mou jest nyní cesta, v duchu za ním atomů proměnami do věků kráčím. 55 Zřím, jak tělo na popel rozpadá se, v nové tvary časem se mění zvolna, z buněk mozků setlelých jak se zvedá nový zas život Vv trávě, v květu... Záhada bytí věčná! Kde jest duše? Krouží snad v pláči marném v prvních nocích nad hrobem? Či snad sjela v prvků všech propast, Vv klín ten věčný pratvarů bez vědomí? Nových aby čekala větších úloh v změně tvarů, eony aby letla, jiskerka boží? Dlouhá cesta, neznámá... Domysliti, věru těžko... Skřípnuly drze dveře, vchází s účtem sklepník sem, s dlažby vozu rachot kol vniká... Dlužno odjet. Nastoupit svou teď cestu, kratší zatím... Pospíchám, ale oko zří ten stále truchlivý pochod těch dvou po vlhké dlažbě... 56