TKALCI.

Jaroslav Vrchlický

TKALCI.
Z okének ucpaných vychrtlí, bledí od stavů hrčících do kraje hledí, Chvílemichvílemi v přeletu kdo se mih’ kolem, jaký vůz silnicí, ký chodec polem. Jejich to svět jest v okénka rámci, pak ještě kroků pár v židově krámci. Jejich stav starý, varhany smrti, hrčí tak divně, životy drtí. Směje se Vesna šeříku květem, tkadlec to neví, vězněn svým světem, Hrčícímhrčícím strojem a židovským krámem, které jsou jeho života rámem. Vyhublé děti na prahu dveří velkýma očima cizince měří. Úsměv chceš viděti na jejich tváři? Teď již v nich bída rýsuje stáří. 57 Usednou za týž stav, varhany smrti, radost i mladost kde bída jim škrtí. Usednou lhostejní k všemu zde kolem, co jim vůz silnicí, co chodec polem? Na smrt jen čekají, matky jich rodí mrzáky nové dál. Tak život chodí. 58