V PODLETÍ.

Jaroslav Vrchlický

V PODLETÍ.
Tak jako ve zahradě Hesperid na stromech rudá jabka visela, na polích ležel plný, těžký svit, z luk vůně šťovíku šla kyselá, u cesty řeřabiny ohnivé se rděly jako velké koraly, zem slunce líbalo tak vášnivě, že skály pod ním v zlato zaplály. Já cítil polednem tím kráčeje, jak polední žár, slední žehnání chce slunce vlít na všecky peřeje, v plod révy, v planou trnku na stráni, v květ divizny, jenž z pola uschnul již, i v pampelišky velké lucerny, jež rozletět se záhy uvidíš, jak vichrů začne tanec příšerný. Ta slední síla slunce opojná mne podivně až k slzám dojala, mně zdálo se, žeň všeho přehojná že sotva kdy jak letos zaplála! 29 To v loučení snad poslední ten žeh chce naposledy všecko dát? vše polibky své, vášně slední šleh, by lehčej se jí mohlo umírat. A já se ptal: „Mé srdce zbloudilé, zda rovněž slunce v sklonu nalezneš, kdy oželíš sny všecky zpozdilé, kdy barev silou v posled zahraješ? Na suchém hloží přec můj hoří plod a dost plá květů spráhlých na mezích. Ó, Srdce, země! ve vás tolik shod!“ A dál jsem kráčel dojat – ale tich. 30