STARÉ ŽENY.

Jaroslav Vrchlický

STARÉ ŽENY.
Starých žen mi líto jest, jak se chvěje slabý hlas jim! Zvědavě pátrající po všem novém, směšné by snadno byly kšticí i krojem. A přec vše můž’ býti v nich graciosní: úsměv, posun, zažloutlá barva pleti jako z kosti slonové, záblesk smíchu, v očích jenž kmitne. Vratkým krokem po domě jen se plíží jako stíny, v paměti jejich leží živé, dlouhé kroniky minulosti pradávných rodin. Z bezdna roků pomalu upomínek jím se noří bubliny v tiché slastislasti, hrají chvíli povrchem, splasknou, zmizí výnorem jiných. Ach, to tenkrát! Bývalé zlaté časy porcelánů, brusselských starých krajekkrajek, 63 památníků s vrbami, truchlícími, s jehlanci hrobů! Všecko marné, zhynulo beze stopy, v dětech, vnucích nová se doba hlásí, cizí, chladná, nemohou mít ji rády, vzala jim všecko. Pouze malá života jedna jiskra slední zbyla, nad výhní zhaslých sopek kouzlem dýše dojemným z Medus tvoříc laskavé Parky. 64