SVÉ VNUČCE.

SVÉ VNUČCE.
To všecko přejde, jak tu leží: ta obrázková knížek směs, ten kůň, jenž natažen sám běží, se srstí beránek i pes. Ty panenky vše rozcuchané i odřený a splasklý míč, to nádobíčko rozlámané a s harmonikou trubka, bič. Je toho skoro truhlík celý a plný pestré veteše, a denně zas tvůj krůček bdělý, sem stáčí se k tvé potěše. A všecko každým dnem zas baví v té neúmorné svěžesti, již obnovují mladost, zdraví, tkajíce přelud o štěstí. A tak ti život denně splývá, půl pohádka jest a půl sen, 114 vždy dojat zrak se k tobě dívá, a den ti plyne jako den. Tak stejně jako tvojí matce, kdy rovněž tak jsem nad ní stál, od svojí ustávaje práce, v jho jejíž zlý mne osud spjal. Tak vidím, jak se všecko vrací, jak první květy na větvích, jak na počátku jara ptáci, jak v podjeseni první sníh. Jak vše zde bylo by již všední, jak verš, jejž říkám z paměti, svět, žalář byl by, kde se nední, bez něžné lásky k dítěti. Jak z všeho, co jsme vydobili, svým uměním i odvahou, ve napjetí až krajní síly, ať hravě již, ať námahou, Byby náhle pozbylo své ceny a nezjasnilo chmury čel, kdyby se nad tím vytoužený tvůj, dítě, úsměv nevznášel! Tož vraceje se k svojí práci, již ten tvůj úsměv vyzlatil, se modlím s tichou resignací, by stejným Bůh ti odplatil! 115