ŠIBEŇÁK.

ŠIBEŇÁK.
Za městem vršek malý a táhlý, ze všech stran jest zakrsalým borkem dokola obehnán. Nahoře nízká skalka, pár kroků stranou níž dvě staré, husté lípy a mezi nimi kříž. A vršek ten i skalka, zří z daleka je zrak, až dosud v ústech lidu jsou zvány Šibeňák. Za starých, dobrých časů, kdy věk byl krvavý, na tomto pustém vršku se děly popravy. Pod skalku mezi lípy byl vinník předveden, modlitby vykonány, prut nad ním rozlomen. 107 Pak výš to táhlo k skalce, kde městu tváří v tvář pil odsouzenec v posled vzduch, blankyt, slunce zář! – Dnes slunný den a krásný, ve trávě ležím sám, a starých, dobrých časů a poprav vzpomínám. Jak ve Máchově básni zřím, kterak z města bran se béře průvod k vršku, jenž borkem obehnán. Dnes ticho svaté kolem, v dál klidně těká zrak a idyllou je skoro ten smutný Šibeňák. Zde hustá voní tráva, slzičkou rdí se mez, a z vrbin svlačec vstává i purpurový slez. V tvář metlice mne tlukou, v nich dvou motýlů shon mi lásku připomíná, co čmela dutý tón Zní ironie notou... Jak chví se metlice! a jak se pestří v poli žen v práci směsice! 108 I vzhlížím k Spasiteli, jenž oddaně a tich se dívá k městu dolů a v dálku po polích. A dím: „Kéž všecko v světě, jak zde Tvůj luští kříž, vždyť svět Šibeňák celý a hroznější jest – víš! Kéž sletí všady mír Tvůj, jak těchto do strání, jen ruch a štěstí práce při lásky žehnání! Pak omládne svět celý, dnes bouří štvaný vrak, do zlatých klasů ztajen jak tento šibeňák!...šibeňák!...“ 109