MÁLO.

Jaroslav Vrchlický

MÁLO.
Těch básní bude málo, jež budu ještě psát; neb vším již srdce vzplálo, vše rvalo je i dralo, mdlý jsem – a půjdu spat. I já byl drsný borec, i já se uměl rvát, však tichý bude konec, mdlý jsem – a půjdu spat. Ba, víc či méně zčeřil kol peřeje můj chvat, já v dobro, krásu věřil – v té víře půjdu spat. Co můž’ mne lákat ještě? Ó, kouzlo ženských vnad! Ó, ranních květů deště! Teď vhod jste mi – jdu spat! Dnes ovšem den jest krásný, Máj stojí u mých vrat, 110 vzduch víno čistý, jasný, zpěv ptačí ze zahrad mi nedovolí spat. Však cítí bouře příští duch divnou tuchou jat, sám zbudu na bojišti, jak žil, sám půjdu spat. Tak bude básní málo, jež budu ještě psát, neb vším již srdce vzplálo, vše rvalo je, vše dralo, je čas již, aby spalo, mdlý jsem a půjdu spat! 111