CESTOU REVÍREM POD HAZENBURKEM.

Jaroslav Vrchlický

CESTOU REVÍREM POD HAZENBURKEM.
Tak plně, cele, v zářné kráse léta, když potopen až ke dnu klesal duch, kde začátek a kde jest konec světa, že ptal se smyslů probuzený vzruch; Vv té chvíli vzbuzení i sladkých dřímot mdlých, kdy v srdci upomínka v tichém pění po citů záhonech vlá zčeřených, co bylo, kouzlíc v sladké roztoužení: Nad ztišenými stromů vrcholy se vyhoup’ luny útlý, bledý srp a k duši děl: „Dál, nic již nebolí, to pradávno, kdy Osud řek ti: ,Trp!‘ –“ A sosny, jedle, buky, modříny se mihly kol jak ve přeletu hravém, Týž měsíc plál v Tvé duše hlubiny, v témž konejšivém paprsku a smavém. I v tom je těchy krůpěj vítězná, táž zář že v stejné chvíli v naše žití 18 se vplíží radostná a líbezná, že tytéž hvězdy ve smutek náš svítí! Ó, žehnám světlu tomu, skrze břízy jež prodírá se, nesouc obraz tvůj a jedu dál a stromy šumí... mizí, a vánkem letí za mnou: „Pamatuj!“ 19