CESTOU REVÍREM POD HAZENBURKEM.
Tak plně, cele, v zářné kráse léta,
když potopen až ke dnu klesal duch,
kde začátek a kde jest konec světa,
že ptal se smyslů probuzený vzruch;
Vv té chvíli vzbuzení i sladkých dřímot mdlých,
kdy v srdci upomínka v tichém pění
po citů záhonech vlá zčeřených,
co bylo, kouzlíc v sladké roztoužení:
Nad ztišenými stromů vrcholy
se vyhoup’ luny útlý, bledý srp
a k duši děl: „Dál, nic již nebolí,
to pradávno, kdy Osud řek ti: ,Trp!‘ –“
A sosny, jedle, buky, modříny
se mihly kol jak ve přeletu hravém,
Týž měsíc plál v Tvé duše hlubiny,
v témž konejšivém paprsku a smavém.
I v tom je těchy krůpěj vítězná,
táž zář že v stejné chvíli v naše žití
18
se vplíží radostná a líbezná,
že tytéž hvězdy ve smutek náš svítí!
Ó, žehnám světlu tomu, skrze břízy
jež prodírá se, nesouc obraz tvůj
a jedu dál a stromy šumí... mizí,
a vánkem letí za mnou: „Pamatuj!“
19