ŠIBEŇÁK.
Za městem vršek malý
a táhlý, ze všech stran
jest zakrsalým borkem
dokola obehnán.
Nahoře nízká skalka,
pár kroků stranou níž
dvě staré, husté lípy
a mezi nimi kříž.
A vršek ten i skalka,
zří z daleka je zrak,
až dosud v ústech lidu
jsou zvány Šibeňák.
Za starých, dobrých časů,
kdy věk byl krvavý,
na tomto pustém vršku
se děly popravy.
Pod skalku mezi lípy
byl vinník předveden,
modlitby vykonány,
prut nad ním rozlomen.
107
Pak výš to táhlo k skalce,
kde městu tváří v tvář
pil odsouzenec v posled
vzduch, blankyt, slunce zář! –
Dnes slunný den a krásný,
ve trávě ležím sám,
a starých, dobrých časů
a poprav vzpomínám.
Jak ve Máchově básni
zřím, kterak z města bran
se béře průvod k vršku,
jenž borkem obehnán.
Dnes ticho svaté kolem,
v dál klidně těká zrak
a idyllou je skoro
ten smutný Šibeňák.
Zde hustá voní tráva,
slzičkou rdí se mez,
a z vrbin svlačec vstává
i purpurový slez.
V tvář metlice mne tlukou,
v nich dvou motýlů shon
mi lásku připomíná,
co čmela dutý tón
Zní ironie notou...
Jak chví se metlice!
a jak se pestří v poli
žen v práci směsice!
108
I vzhlížím k Spasiteli,
jenž oddaně a tich
se dívá k městu dolů
a v dálku po polích.
A dím: „Kéž všecko v světě,
jak zde Tvůj luští kříž,
vždyť svět Šibeňák celý
a hroznější jest – víš!
Kéž sletí všady mír Tvůj,
jak těchto do strání,
jen ruch a štěstí práce
při lásky žehnání!
Pak omládne svět celý,
dnes bouří štvaný vrak,
do zlatých klasů ztajen
jak tento šibeňák!...šibeňák!...“
109