SVĚTLUŠKY POD SVOJANOVEM.
Svatojanských mušek rej
šlehl mi až v obličej,
když jsem letní nocí dlouhou,
se svou bolestí a touhou
noci ve tvář zřel,
v dálku odjížděl.
Světelné vy atomy,
kmitající pod stromy,
září věčného jste světla,
kde zlá moc, jež by ho zhnětla?
Ztají ono v sled
ve vás lesk i vznět.
Vy jste známky života,
jenž kol vře a klokotá,
nevíte, jak jsem vás zdravil,
div se cestou nezastavil
vida, jak váš jas
v travinách se třás.
Bludná hvězda nahoře,
plesný rej váš v oboře
103
sesterská jest jedna záře,
svatý odlesk boží tváře,
jenž se, byť i mdlý,
ve všem zrcadlí.
Duch můj, chabá pápěrka,
jako vy, nic, jiskérka,
ale jak vy, hárá, plane,
ať si v jas či do tmy kane,
ať si v sladkých snech
hraje ve stínech.
Nuž, dál, sestry zářivé,
kruhy svoje vířivé
splítejte kol mého vozu
tichou nocí, ve hlomozu
co zní v spící dol
rachot mojich kol.
Cítě s vámi příbuznost,
plachý, jak vy země host,
jedno vím, že, kam se řítím,
ze všech sil všem do tmy svítím,
sobě, bratřím svým,
nechť sklán zoufalstvím.
Tak váš hravý, měkký svit
zladil na souzvuk můj cit,
divně se cos v srdci hnulo,
jak bouř letní pominulo,
jedu tich a blah
v spících olšinách...
104