Jak včera by to bylo... vzpomínám.
To byl v maskarádě, v černém dominu
do kouta postranního sálu sám
jsem used’ vedrem znaven, schvácen do stínu.
Pár kroků vířil tanec dál,
já seděl sám – a přemítal.
Pár bezvýznamných mask se mihlo kol,
u číše své já sotva všimnul jsem si jich,
mně z hobojí a fleten zpíval bol
a z hrdel žen a sličných dívek lehký smích
a pohár hořk’ na retu mém,
mně kolem vše se zdálo – snem.
Tu po chvíli jsem z dumy hlavu zved’,
kdos proti mně se blížil, věru divný host,
za krajkou domina jsem kostry lebku zhled’,
šel přímo naproti mně... hnát a bílá kost...
níž černé roucho splývalo...
dvé děr se na mne dívalo.
Se zjevem této masky příšerná
v mém mozku vznikla náhle divná důmínka,
když tato larva, z hnátů lucerna,
svou poutí mezi stoly, tiše, zlehýnka
se stočí ke mně, bezoká,
že jistě zemru do roka.
Co prožil jsem v té chvíli jediné,
než maska Smrti přešla kolem stolu dál!
Jak vše to zvláštní jest, ba, dětinné,
však já to vycítil jsem, já se vskutku bál,
v směs druhých zašla, živ jsem rád,
mně balvan s duše spad’.
A přece vím: To byla maska! Nic
mne sklálo v prach a k zemi – hadrů kus a cár,
z lepenky škraboška! Jak vskutku v líc
bych právé Smrti patřil, v rozklad, zvrat a zmar,
mnou projel mráz a děsu cit –
Dík Bohu – dál šla – já chci žít!