I.
Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý
Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý
svět plný nudy, předsudků, illusí?
Tak snivá, tichá, milá, sladká
lahoda duši mé, pastva očím?
Rci, jaké taje ukrývá, oko tvé,
co v něm se nítí safírných paprskův?
Ký asi potom krb je duše,
na kterém šlehají v mocný plápol?
Rci, jaká hudba line se z tahů tvých
a dýše něhou ztlumenou zármutkem?
Co stalo se ti? Z jakých rájů
vyhnána naříká tvoje duše?
Rci, jakým rhytmem andělských nápěvů
se tvoje ňadra lehounce zdvihají?
Ký cherub vzpíná tam své křídlo
zatouživ letěti výše k hvězdám.
Rci, odkud vzaly bělostné ruce tvé
tu snivou něhu soucitu, žehnání,
tu vůni svadlých, bílých lilijí,
důvěrně mateřské, měkké teplo?
15
Rci sama posléz, jakým’s ty zázrakem?
Lze zváti tebe Sfingou či Madonnou?
Tak z rámu svého Mona Lisa
jako ty dívá se, v moji duši
Sese dívá tichá, záhadná, mystická...
Však malý šotek ukrytý v koutkách rtů,
se houpající v zlatých vláskách
šeptá mi: Klidný buď, Tvou jest pro vždy!
16