Kvítí Perdity (1930)

1894-1897, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
NOVÉ SOUBORNÉ VYDÁNÍ BÁSNICKÝCH SPIS JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
USPOŘÁDAL JAN VOBORNÍK
LXXIX KVÍTÍ PERDITY
Nakladatelství J. Otto společnost s r. o. 1930
[2] KVÍTÍ PERDITY
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
(1894–1897)
Z RUKOPISNÉ POZŮSTALOSTI KNIHA II. S ÚVODEM
Nakladatelství J. Otto společnost s r. o. 1930
[3] ÚVOD.
Láska a poesie, praví básník, jsou nerozlučné družky. „Ty musily se potkat vždycky spolu, bez jedné druhou nelze myslit sobě, ty u jednoho zasedly vždy stolu.“ Avšak poměr obou není prostě sesterský. Láska je dána dříve, poesie jest její výraz a květ, nebo je-li láska květem života, jest poesie jejím krásným plodem. Láska, silný cit, je skrytý oheň, jenž rozněcuje tvůrčí sílu v tvorstvu a vede je k projevům, na nichž přírodě, zachovatelce života, nesmírně záleží, u lidí také k projevům básnickým. Jest mnoho lidí, kteří jsou v době zamilovanosti básnicky naladěni a třeba se i s knížkou básní vytasí. Ale to není pravá poesie. Odtud se myslí, že láska ani není vydatným a pravým zdrojem poesie, neboť prý se brzy vyzpívá. Velký lyrik se ze svých citů lásky, ať jej obdařují blahem nebo bolem, nikdy nevyzpívá. Schopnost vášnivých vznětů jej provází po celý život, ač-li je tu dostatek zdraví, neboť příčiny toho nevězí jen v jakosti sil duševních, nýbrž také tělesných. V celém životě Vrchlického, ač byl bytostí tak útlou, měla láska rozhodující moc působnosti. Její hnutí pocítil, jak někdy vzpomínal (Idyla na hřbitově), už v nejranějším mládí, 5 a v mužném věku v něm žila nenasytná, nehasnoucí až do chvíle zkázy v srpnu r. 1908. Když už přestával umět psáti, ještě tužkou načrtal poslední pozdrav poslední své dobře utajené Lásce. Dar lásky jeho hlavní (Mimi) byl veliký démon, jenž poesii jeho unášel k výšinám tvorby nejnádhernější a sliboval i další vzestupný vývoj. Ale udeřilo neštěstí roku 1892 (Okna v bouři, Atropos) a srazilo jej do prachu. Vztyčoval se sice opět a opět, několikrát zazněly slavné fanfáry (Zlatý prach, Skvrny na slunci, Bar Kochba, Strom života), ale více bylo slyšet bolných kadencí a hlasů resignace. Básník se už někdy chystal, že umlkne docela. Ale opět odkudsi napadlo rosy a obloha jeho se vyjasnila. Co tu působilo? Silný pud života, tajemná moc tvůrčí touhy, nová jarní míza, ženy, nová láska. Ó ženy, ó poupata svěží! Hřích je-li, k vám že jsem oko zdvih, já, jemuž v kštice už se sněží?
V mých snech bude se míhati luzný váš zjevzjev, až srdce mé dobouří.
Přiznal se, že se často povznesl do orlích výšin, kde mu kynuly světy slávy dantovské; ale zahlédl dole „dívčích ňader 6 květy“ a už jej to pudilo dolů v slavičí říš písně milostné. Zaúpěl sice „ublížilas, lásko, ublížila“, ale přece lásce neklnul, ani ženám, ale žehnal jim, ač nebyl nikdy žádnou doopravdy milován, a všecko „štěstí“ jeho bylo jen prázdnou ilusí a klamem. I když to poznával, nezříkal se lásky, neboť žít bylo mu milovat. * Jeho sestra Ema jej (podle zprávy ředitele B. Frídy) v osudném roce 1892 seznámila se svou přítelkyní, paní K. B., dámou jemnou, útlocitnou, statného vzhledu, která se zarmouceného básníka ujala, aby ho potěšila. A když ho přízeň její mile zaujala, těšilo ji, že má slavného básníka za oddaného ctitele. Na důkaz něžné pozornosti mu posílala květiny. Byla mu jako Perditou, což je v Shakespearově Zimní pohádce u pastýře vychovaná královská dcerka,*) líbezný zjev, jenž o pastýřské slavnosti roznáší a rozdává kvítí. Za to si však od básníka, jsouc ctižádostivá, žádala rukopisů, hojně a každodenně čerstvých dopisů ve verších. Básník se činil seč byl, genius žalostně ujařmený, a milostná paní měla za nějaký čas slušnou sbírku rukopisných básní od něho. Poněvadž jí takto splácel za její kvítí svým kvítím poetickým, stával se sám Perditou, a jeho verše byly „kvítím Perdity“. Potom pomyslil, aby lepší část těch věcí zachránil pro novou knihu, která se měla jmenovati Gir- ______ *) Slovo „Perdita“ (lat.) znamená „Ztracená“, neboť byla v dětských letech královské rodině unesena. 7 landy a festony. Vypůjčil si tudíž od dámy tu její sbírku.*) Vybral z ní, co uznal za dobré, a knize pak za to dal jméno „Kvítí Perdity“. Do tisku však ji nedal, nýbrž určil jí čekati na dobu pozdější. * Na všech básních této sbírky je patrno, jakého jsou původu, že totiž vznikly pro radost zbožňované dámy. Všecky mají jeden a týž předmět a cíl, líčiti její půvaby a touhu po jejich požitku. Básníkovi působí rozkoš její vonné vlasy, dumavé oči, bělostná pleť, ještě více její kypré boky a nejvíce ňadra, na nichž by si přál věčně sníti. Diví se, odkud přišla, holubice snivá, a raduje se, že se spolu – byť i pozdě – našli, a že svolila býti celá jeho. O rozloučení nesmí ani mluviti. Stopuje s úzkostí každý stín, který se mihl v její tváři, a rád se ujišťuje, že tím není vinen. Poměry jejich lásce ovšem nepřejí, ale tím ona trpěti nesmí. Strachu ať nemá, neboť on je s ní. Kéž by mohl stále dlíti po jejím boku! Příliš krátké jsou chvíle jejich blaha atd. Vynalézavost a pestrost motivů je podivuhodná. Myšlenky nevzlétají, ale krouží v důmyslných variacích kolem daného motivu, až na konec se srážejí vhodným obratem v hlubší a hutnější jádro. Vášnivost subjektu je zřejmá, ale hlubší síla citová ______ *) Byla to veršovaná korespondence z let 1894-1897. Její zbytek byl po smrti básníkově na přání paní adresátky v Akademii pálen. Táž paní měla však i rukopisy z doby starší (1892). Ty se bez jejího vědomí octly u antikváře, odkud je p. vrch. zem. rada Buchtela vykoupil a odevzdal řediteli Frídovi. 8 dost často nad smyslnou vyniká. Slunce té milostné idyly sice jasně září, ale časem citelně píchá, prudce žhne a pálí, je to slunce vrcholného léta. Přírodou a náladami se tato poesie mnoho nezabývá: mateřídouška, jetel, fialka, zvonek, na srdci uschlý květ je všecko. Jde stále jen o vztahy dvou osob. Ani o poměry vlastní se básník nestará, jen o Ni, o tu sladkou duši, o ústa „věčných slastí zdroje“, a pak – o formu. Výmluvnost sice není nádherná, ani nová, ale umění veršové ukazuje, že se chtěl své dámě osvědčiti mistrem. Zvláště gazely jsou věcí parádní, některé až báječně kouzelnou hrou myšlenek a úžasnou sprchou rýmů. V celku je Kvítí Perdity zajímavý památník básníkova okouzlení v zajetí Armidy, přispívající k poznání vnitřního básníkova života, významná poesie, v nížto se ukazuje, jak uměla láska přijíti ohroženému básníkovi na pomoc, vytrhnouti jej z černé melancholie a nebezpečných dum, vrátiti mu radost života, a pokud bylo možná i zdraví. Vbk.
9
PROLOGEM.
Vy převzala jste úkol Perdity, Vy převzala jste úkol Perdity,
 já obdařen byl, chudý poutník, kvítím; však smysl v lístkách květů ukrytý jste nečetla, a přec jej v duši cítím. Nuž svolte obrátiti úkoly: Smím Perditou být smyslu květin sladkých? Vy buďte poutník, ať Vám hlaholí v sluch tklivá řeč jich v těchto slovech krátkých. Bez bílý s celou vůní mladé Vesny, a konvalinka s dechem svěžích lesů, a poupě růže, jemuž obal těsný, a kolem rámec – květ divého vřesu. To všecko jedno dýše: Klid a štěstí a přízeň, lásku, oddech, zapomnění, to, Madonno, vše zas chci zpět Vám nésti, jen fialku, to dítě zamyšlení Sisi ponechám. Proč duší jak Vy v světě je málo takových, jak Vaše kvítí, jímž krása, dobro, láska v stálém květě... A nebi dík, že smím Vás znát a ctíti! 11
I.
ÓDY
13
I.
Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý
 svět plný nudy, předsudků, illusí? Tak snivá, tichá, milá, sladká lahoda duši mé, pastva očím? Rci, jaké taje ukrývá, oko tvé, co v něm se nítí safírných paprskův? Ký asi potom krb je duše, na kterém šlehají v mocný plápol? Rci, jaká hudba line se z tahů tvých a dýše něhou ztlumenou zármutkem? Co stalo se ti? Z jakých rájů vyhnána naříká tvoje duše? Rci, jakým rhytmem andělských nápěvů se tvoje ňadra lehounce zdvihají? Ký cherub vzpíná tam své křídlo zatouživ letěti výše k hvězdám. Rci, odkud vzaly bělostné ruce tvé tu snivou něhu soucitu, žehnání, tu vůni svadlých, bílých lilijí, důvěrně mateřské, měkké teplo? 15 Rci sama posléz, jakým’s ty zázrakem? Lze zváti tebe Sfingou či Madonnou? Tak z rámu svého Mona Lisa jako ty dívá se, v moji duši Sese dívá tichá, záhadná, mystická... Však malý šotek ukrytý v koutkách rtů, se houpající v zlatých vláskách šeptá mi: Klidný buď, Tvou jest pro vždy! 16
II.
POUZE OKEM.
Pouze okem mluviti můžem spolu, pouze okem v objetí mohou duše sobě letět, jedině okem obě líbat se mohou. Jako slepcům v akordech sladkých tónů v smutné duši vstávati mohou světy, našim duším v paprscích oka pouze vznikají světy. Duše naše na sebe jak se třesou! Pouze oka paprskem, úzkým mostem mohou sobě naproti kráčet, propast s obou stran děsnou. Pouze okem truchlivé sobě „Ave“!Ave!“ řeknou jako trapisté dlouhou chodbou druha druh když zadumán potká, šeptne: Pamatuj na smrt! 17 Pouze okem! Znavený safír šedý drahé Tvoje paprsků sype moře, moje kalné slzami dlouhých nocí matně se třese. Chytá stěží odlesky Tvého, Psyché v kterém nahá v zardění sladkém skrývá svoje tahy! Andělská, sladká Psyché, milenka, žena! Hlubé taje! – Dokola svět nám cizí valí vlny lhostejně svého ruchu, neví zatím, v objetí jak si dlíme jedině okem. 18
III.
Tvé duše milá holubice bílá Tvé duše milá holubice bílá
 ze zřídel krásy pouze lásku pila, ať s usmíváním, ať jsi v bolu lkala, díl nejlepší vždy ze všeho jsi vzala. Když vidělas, jak brzy spadnou růže, jež mladost štěstí, život dáti může, když illusím jsi v prázdné oči hlédla, tu pod strom krásy v samý stín jsi sedla. Bláh, já ti květy s něho střásat mohu... AŤAť prší tedy na tvou skráň i nohu! By měkce šlo se ti ve vůni samé a v štěstí vnitřním, které neoklame. Bych moh, jak zřím tě se skloněnou šíjí, na sestru Marty myslit, na Marii, tu, jejíž duše, holubice bílá, díl nejlepší ze všeho vyvolila. 19
IV.
My našli se... snad pozdě,... a přec nebi dík, My našli se... snad pozdě,... a přec nebi dík,
 že vůbec jsme se našli, za každý okamžik, za pohled němých očí, za drahé ruky stisk, za slovo, jímž máj nový mně z hloubi duše trysk. Já různými plul moři, zřel mnoho různých hvězd, již stahujístahuji své plachty, neb večer brzy jest; v tom vidím nové světlo se zvedat nad obzor a nelze odtrhnouti od jeho záře zor. Tak mile, teple svítí, tak sahá do duše, že staré struny písní zní v sladké předtuše, že samým stříbrem protkán jest mlžné noci šer, že veliký svůj cítím a tichý svatvečer. Ó buď mi požehnána, ty s duší andělů, s tou snivou dumou v oku na čele z úbělu, ty lásko věčná, kterou i v smrti okamžik mně jednou sladký bude – Ó dík, za všecko dík! 20
V.
Ty sloky, v nichž má lepší bytost skryta Ty sloky, v nichž má lepší bytost skryta
 se davu tají, pro tebe jsem psal, těm dostačí, když oko tvé je čítá. Co davu vnitřní radost má i žal? On šel by cizí snad, ba s pohrdáním, kde dojata se jistě zastavíš, mír nesouc s útěchou mým žhavým skráním a ústům polibků svých plnou číš. Neb krásného co ještě ve mně hárá, je dílo ruky tvé i očí tvých, ó vem ty květy zpožděného jara, ó vem ten v slzách přitlumený smích. Těm jedině ty můžeš rozumět a chápat, jak jim cizí jiný svět. 21
VI.
Jen k tobě modlím se, vše ostatní mi snem, Jen k tobě modlím se, vše ostatní mi snem,
 vše v tísni bezbarvé a lhostejné kol mizí, jen k tobě modlím se, ať nocí jdu ať dnem, zrak upřen za tebou, rty na lemu tvé řízy. Vše v tísni bezbarvé a lhostejné kol mizí, jak náměsíčník jdu, tknut luny paprskem, zrak upřen za tebou, rty na lemu tvé řízy, jsem ledný v jiných žár a tupý, cizí k všem. Jak náměsíčník jdu, tknut luny paprskem... Ó je mi nebesky, má Luno! v tvoji přízi! jsem ledný v jiných žár a tupý, cizí k všem, jen k tobě horoucí a upřímný a ryzí! Ó je mi nebesky, má Luno! v tvojí přízi svit šedých očí tvých mi zvoní srdce dnem. Jen k tobě horoucí a upřímný a ryzí ti život podávám i se vším, co jest v něm. Svit šedých očí tvých mi zvoní srdce dnem. Kmen suchý poupaty vzplál, v šťávě jarní mízy ti život podávám i se vším, co jest v něm, buď žencem posledním, jenž zralé klasy sklízí. 22 Kmen suchý poupaty vzplál v šťávě jarní mízy, ač vždycky ve stínu, přec vedle sebe jdem. Buď žencem posledním, jenž zralé klasy sklízí, ó přej, ať pospolu ty klasy lásky žnem! Ač vždycky ve stínu, přec vedle sebe jdem skrz černé olšiny i skrz bělostné břízy, vždyť tebe, tebe jen má pro mne celá zem, a mimo tebe víc mi život nenabízí. Skrz černé olšiny a skrz bělostné břízy v mé dumy tvoje tvář plá sladkým úsměvem, vždyť mimo tebe víc mi život nenabízí, já k tobě modlím se... vše ostatní mi snem! 23
VII.
V tvém oku jindy zamlklém a snivém, V tvém oku jindy zamlklém a snivém,
 když šťastna spočíváš v mém objetí, sta tisíc šotků tryskne v tanci divém a na všecky se strany rozletí. Ten ukazuje úběl mi tvé šíje, ten vlnu ňader divě zvířených, ten sladký bok, ten nožku, jež se kryje jak víla cudná v sterých závojích. Ten docela i moji ruku chytá a vede po stopách mne štěstí blíž, co jiný, polibky jenž naše sčításčítá, mi šepce v sluch, že vše mi odpouštíš. 24
VIII.
Kde jsou ty Vesny, z kterých duše fialek Kde jsou ty Vesny, z kterých duše fialek
 zde dýše roztavena v sladké krůpěje? Tak dýše ruka tvoje, šíj, tvých ňader vděk, v té vůni samota a sladké naděje a tiché jásání a upomínek něha a rozkoš s tebou být z té vůně šlehá. Ba celá duše tvá v tu vůni rozlitá jar zašlých glorií mou duši ovívá, já cítím, hlava má v tvých ňadrech ukryta... zřím dlouho v tvoji tvář, která se usmívá; kéž sloku poslední mé básně dozpívá ten úsměv nebeský, to dlouhé, vlídné zření! Tvou vůní zahrnut chci čekat v sladkém snění, než vůní probudí mne tvoje políbení! 25
IX.
To lásky osud, každou chvíli blaha To lásky osud, každou chvíli blaha
 že draze musí sobě vykoupiti, že sotva paprsk do duše nám sahá, hned za ním černá noc se musí tmíti. Však poslední než bude paprsk zase, jenž s čela lásky v hroby naše padne, v tvých očích vzplane opět v staré kráse a rázem zaplaší vše stíny chladné. Jen trpět nesmíš! Vědomí to bolí, jen s klidem, důvěrou vše musíš nésti, buď osud lásky naší jakýkoli, nám duše nevezme, v těch bude kvésti. Však věřím pevně, lepší přijdou časy, kdy opět půjdem mezi stromy spolu, mé oko v tvé ztopeno zlaté řasy, má duše slov tvých sladkém ve hlaholu. A budou věci vážné to a slavné, jež řeknem si, svět o nichž pojmu nemá, 26 jak z doby mystické a starodávné by lásky duch nás ovál perutěma. Jak láska všech, kteří kdys milovali, by vtělila se v naši lásku tajnou, jak srdce všech, kdož k hvězdám zrak tu vzpjali, by v naše vdechla svoji touhu bájnou. A věřím pevně, lepší přijdou časy, kdy vedle tebe s tváří usmívavou si usednu a líbaje tvé vlasy se vypláču nad tvojí drahou hlavou. A budou slzy sladké to a vroucí, v nich bude žár můj, sen můj, moje žití, svá srdce tu jen uslyšíme tlouci... ó blaho nejvyšší již o tom sníti! 27
X.
Dík, vřelý dík za drahá, zlatá slova Dík, vřelý dík za drahá, zlatá slova
 tak plná oddanosti, síly vřelé, v nich bude útěcha má vždycky nová, v nich moje naděj i mé žití celé. A jaks je řekla prostě, přesvědčivě, tak zamknul jsem je hluboko v svou duši, ta jarní podobá se zkvětlé nivě a šťastná v nich tvou přítomnost vždy tuší! A ještě, vím, až budu dřímat v hrobě, že popel můj se jimi zachví znova, že k modlitbě své sepnu ruce obě ti žehnaje za drahá ona slova. 28
XI.
NEBOJ SE VÁŠNĚ...
Neboj se vášně, ta, s níž láska chodí, je svatý plamen, který srdce čistí, je v rozkoše chrám spolehlivou lodí, je zlatý, hořící plod v touhy listí. Neboj se vášně, jen se jí vzdej cele, když láska s ní, je z bolů vykoupení, neb polibky vše žhavé na tvém těle se v duši v perly svatých citů změní. 29
XII.
POD JEDNU PODOBIZNU.
Tak vážná, snivá a tak zcela moje, tak plná touhy, jak čekala na mne... Tak sladká, nebylo to zdání klamné, co svedlo nás přes všecky steré boje. S tou tváří žít chci, s tou chci umírati, a je-li spása, je-li v světě štěstí, tou jedině mi můž a musí zkvésti, ta bude věčně před mou duší státi... 30
XIII.
Je nevděk to, že na rtech pohár štěstí Je nevděk to, že na rtech pohár štěstí
 od tebe domů přijdu truchliv zas? Žal starý, spolu dál že nesmí kvésti, čím dařil osud nás. To nevděk není, je to smutek pouze, že věčny nemohly být chvíle ty, že než se sejdem, budem hynout v touze, jak los chce prokletý. 31
II.
ELEGIE
33
I.
TEN LÍSTEK JETELE...
Ten lístek jetele kdes na neznámé mezi byl z bratrů tisíce pro Tebe utržen. Můž síly v sobě mít, by citů všecky jezy, mou touhu po Tobě, mé duše každý sen ti vysloviti moh? Ta sloka, jež jde s ním, ta dojemná a hravá, oč lepší než ten list? V tom jeden osud jich: jsou, mluví, zpívají, na Tvá ústa žhavá se přimknou jásavě a svadnou v polibcích – – kdo věřit by to moh? 35
II.
CO VÍM.
„Vím, že nic nevím“... Ó já jedno vím a slovo filosofa jest mi dým; já jistě vím, že jeden profil bílý se v této noční chvíli ke mně chýlí a chytá péro mé, můj stihá rým, to vím! „Vím, že nic nevím“... Venku vichřice a chlad a noc, že samy stálice se třesou, slzy, v černé noci oku; leč jedna duše, na rtech moji sloku, můj obraz před sebou, že zívázírá k nim, to vím! „Vím, že nic nevím“... Umru jednou tak, v nic skanu pápěr, dým a pustý vrak... dnes, zítra, jednou... pozděj neb dřív jistě, že jedna bytost se mnou v každém místě své kroky mroucí připne vždycky k mým, to vím! 36
III.
CESTOU.
Jako vždycky, jako jindy s Tebou šel jsem polem, jako vždycky, jako jindy hruď se chvěla bolem, že Tě nemám, že tu nejsi, drahá! Jak chvěl vítr jitrocele nakloněným stvolem, starý cit a stará láska opět v duši sahá, vše pro Tebe, má drahá! A zas věřím, jak jsem věřil jarním spěje polem a zas doufal jsem, se těšil nadějí i s bolem, že přec jednou půjdem spolu, drahá! že Tě sevru jako břečtan svírá strom svým stvolem, a hned lehčí byla mi ta o samotě dráha, jen Tebou drahá! 37
IV.
VEČER.
Jarní den již hasne v červánkovém zlatě, mír se v srdce snáší, nebo myslím na Tě. Celý den byl horký, celý den byl parný, však ten zápas, zřím to, nebyl přece marný. Zápas o kus chleba. Ovšem, ale za ním poesie lásky s Tvojím požehnáním. Cítím ten mír velký, těžce vyzískaný, kane jako balsam v duše všecky rány. Cítím ten mír velký dvakrát v této době jist, že jak mně v duši, děje se i Tobě. A tak lokám žízniv mír ten vrchovatě, když vzpomínám na Tě, v červánkovém zlatě. 38
V.
OTÁZKY A ODPOVĚĎ.
Zda nejsme jak dvě jiskry výhně jedné, jež rozlétly se temnou nocí v svět? Zda klesnou v rmut? Kde vítr, jenž je zvedne a zanese je v rodinný krb zpět? Zda nejsme,nejsme jak dva modré svlačce zvonky? Bouř sklála je, v korunky prach jim kles, Kde vesna, jež jim vrátí první stonky, stráň výslunnou a zdroj a ptačí ples? Zda nejsme jak dvě zabloudilé hvězdy, jež zdaleka si kynou přes prostor? Kdo sílu dá jim, by svítily vezdy v tvář moří pustých, v bradla holých hor? Kde výheň jisker bude, háj těch květů, kde domov oněch zabloudilých hvězd? Kde sejdem se zas bez žalu a hnětu? To věčnost kdys! – zatím to láska jest. 39
VI.
STÍN.
Rci, jaký stín pad na tvou drahou duši a zčeřil její hlubinu? Já neuhád ho... sotva duch jej tuší, a přec mne hněte, přec mne drásá, kruší... Ó věděti jen příčinu! Tak seděli jsme klidně, tiše spolu a hovor plynul a s ním čas, tak rozuměli si, tak bez všech bolů dva květy byli jsme na jednom stvolu, na jednom stéblu dvojí klas. Mé padlo slovo? – Myšlenka Tvá létla? Kdo, rci, stín tento zavinil? Co zkalilo nám celé moře světla, v němž duše naše zpívala a květla, ký mrak tvé čelo zastínil? Ó zapuď jej! – Vstal z minulosti mojí? Pak tisíckrát ji proklínám! 40 Vstal z budoucna, jejž duše Tvá se bojí, ač darmo, neb můj duch při Tobě stojí, co mohu, jsem, Ti dám. Ó zapuď jej! S ním každé slovo křivé, byť žertem bylo, vtipem jen! Ve věcech lásky, důvěry mám snivé rád oko Tvé, jež dí: Vše jako dříve, my skutečnost jsme – všecko sen! 41
VII.
Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám. Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám.
 Svou osiřelost hvězdám jsem žaloval a tmám. Co hvězdy, když v svém srdci jen jedno slunce mám? Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit, já chtěl bych stále, stále po Tvém boku dlít, v Tvé dívati se oči a jen Tvůj úsměv pít. Já bděl jsem dlouho v noci a budu bdíti zas, a usnu-li, tu sníti, že líbám jen Tvůj vlas, jenž jak plášť hvězdných stínů se na mém čele třás. Já bděl jsem dlouho v noci a ve dne chodím zpit, a budu bloudit světem a budu muset žít bez Tebe a přec s Tebou a v Tobě – jaký cit! Já bděl jsem dlouho v noci a vím, Ty rovněž tak, a nemůžem si zlíbat navzájem tvář i zrak a musíme jen toužit a hledět do oblak. Já bděl jsem dlouho v noci, ó znamení mi dej! Když otevírám okno, vánkem se u mne chvěj a prvním květem spadlým mi čelo zulíbej! 42
VIII.
NECH MI TU CHVÍLI...
Nech mi tu chvíli dumy a tichaticha, v té jistě anděl v srdce mi dýchá; nech mi tu chvíli dumy a snů, vždyť v té se nejblíže k tobě jen pnu! Nech mi tu chvíli dumy a snění, čítám v ní pouze, co bylo, co není; nech mi tu chvíli dumy a tuch, v té mluví nejlépe k člověku Bůh! Nech mi tu chvíli blíže tvé hlavy, věř, mlčení duší pokrm je pravý; nech mi tu chvíli, neptej se dál, jen radost vždy mluví, však němý je žal. 43
IX.
Mám odpouštět, že trpěla jsi pro mne? Mám odpouštět, že trpěla jsi pro mne?
 Ty odpusť dřív, žes mohla trpěti, že nemám tolik síly neoblomné tě unést odsud ve svém objetí. Ty odpusť dřív, že musím pouta vléci, že síly nemám světu vrhnout zpět, že uvězněný pták se zmítám v kleci a místo spasit tě – jen umím pět. Ty odpusť dřív, že nemám tolik moci svět jiný, lepší vytvořiti nám, rozsvítit hvězdy do té naší noci a nový osud stvořit sobě sám. To odpusť vše a svrhni smutku jarmo, v svém úsměvu mi ukaž celý ráj, jen miluj dál! Snad nežili jsme darmo, to život jest a ostatní vše – báj! 44
X.
„Přijď království tvé“ na penízku malém „Přijď království tvé“ na penízku malém
 víc ke mně dí, že posvěcen tvým rtem, i já se modlím v zpomínání stálém za lásku tvou, v které tak šťastným jsem. „Přijď království tvé!“ to je pro nás láska, v níž našli jsme svůj ztracený již ráj, toť pravá žití tvář, vše jiné maska, toť pravý jeho cíl, vše jiné báj. „Přijď království tvé!“ ono tvojich očí, tvých paží, polibků a ňader tvých, sem vzpomínka jak do svatyně vkročí, kde stále radost, ples a štěstí jih. „Přijď království tvé!“ Na kolenách denně se modlit chci, ó drahá, za tebe, když láska naše nepodlehne změnězměně, víc nestojím již jiné o nebe! 45
XI.
Ne, o loučení nemluv, nevěřím v ně ani, Ne, o loučení nemluv, nevěřím v ně ani,
 má ruka bude stále na tvé drahé skráni a s tebou všady bude moje požehnání. Co hodin pár? I jejich honba mine, a mezi námi nebude to jiné, má páž tě stále k svému srdci vine. Nás nemůž čas ni prostor rozloučiti, neb moje žití je i tvoje žití. Tak budem spolu vždy – a jednou mříti. Ne, o loučení nemluv, nevěřím v ně ani. Tvá hlava na mém srdci, dlaň tvá na mé dlani, my žijem spolu stále do skonání! 46
XII.
Své úlohy jsme proměnili dnes, Své úlohy jsme proměnili dnes,
 ty odjíždíš, já zůstávám, ten tam je klid a každý ples, zas cítím, že jsem sám. Myšlenka každá spěje za tebou, za tebou letí každý sen, jde ona zářnou nebes velebou, on spěchá stříbrem pěn. Ve vánku každém ona šepotá, on v každém ruchu vln, žes kouzlo mého života, on pouze tebou pln! Tvého se ucha ve všem dotýká jich svorný zpěv i hlas: Tys moje radost veliká – ó vrať se, vrať se zas! 47
XIII.
Na poslední list první knihy Na poslední list první knihy
 z Tvé ruky co Ti psáti mám? Jen dík za šťastné okamžiky, jen lásku, kterou v srdci plám. Jen touhu, býti bližší tobě, jen prosbu, měj mne ráda dál, jen povzdech: Tvým zde jako v hrobě, jen hymnu: Tys můj ideál! Jen přání, by nám víc přál osudosud, než bylo včera a je dnes, jen triumf, že tě mám až posud, tvým okem zřím svých do nebes. Jen naděj, že nám lépe bude, že najdem se zas bezděky, a jistotu, že v žití chudé jsme svými zde – i na věky! 48
XIV.
Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla, Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla,
 jsou plná záře vlídné a paprsků a světla, jak z polibků tvých cosi zůstalo by v nich, tvé jakby třásly dechy se na všech haluzích. Tam každý kvítek malý tak mile, družně kývá a jak tvé drahé oko se v hloub až duše dívá, tam každá nitka mechu k zastavení zve, jak věčný nesla otisk by drahé nožky tvé. A kde se bílá bříza ku temné olši kloní, my dva to zakletí jsme a děláme to po ní, jsou haluzemi ruce a je listím vlas, jak míchal se a pojil a v tvářích se nám třás. Ta všechna drahá místa, kde láska naše květla, jak rámec naší lásky kol obrazu se spletla, jak prsten, v kterém svítí její drahokam – ó věř, že po své smrti já budu bloudit tam! Jim žehnám v každém kroku, je vidím v každém snu, jich dýchám poesii, kam šinu se a hnu, jsou živa v duši mojí, na každém z nich tys, Tvé oko, ruka, ňadra, vlas, tváře každý rys. 49 Věř, za večerů zimních, kdy všecko kryté tmou, ta drahá svatá místa jak z jara pokvetou to bude naše láska májem dýchat z nich, jak májem svítíš drahá, ty drahá do snů mých! 50
XV.
S BÁSNÍ „EROS A MOIRA”.
Tyto verše psané krví srdce, (– odpusťodpusť, zní to jako všední frase – jsou však věci, které nelze jinak lépe říci) tyto smutné verše tobě psané především, jen Tobě, symbolické tak pro naši láskulásku, smutné, bez tebe jak moje srdce, přijmi je a nad nimi se usměj! Ženou jsi, tož dobrota a láskaláska, mírnost, něha, trpělivost kouzlo. Musíš tedy hnouti krutou Moirou, aby nad námi se obměkčila, co jsem nesved prací ani duchem, dokážeš snad gracií a láskou. Nebude-li ona hrozná Parka vlídnější k nám, pak ji aspoň popros aby byla, jakou do dneška je, by nám aspoň přála vlídný pohled, ruky stisk a časem políbení. Ještě dobře, obě duše naše ty jsou volné, ty v své dlani nemá. 51 Viď, že nemá? Ty jsou stále v sobě, v stálém sobě leží obejmutí, stále líbají se a se tisknou. Čti ty verše, jakby hlava moje na tvých ňadrech dlela, oko v oku, ruka v ruce. A snad leží vskutkuvskutku, když chcem tomu silou vší své duše? Věřím, ano. Viď, má sladká, ano! 52
XVI.
DESKA VOTIVNÍ.
Ty, která víš, že Tebou žití moje z vln zmítaných ve přístav smíru vjelo, nad tyto řádky, které v konec boje zní, co v něm ještě vřelo a se chvělo, skloň drahé své a žehnající čelo! Dnes vím, co mám, juž ztrát mi není líto. Tvé jméno s mým jak v tento kámen vrytovryto, náš život v sobě plyň jak taktem jedním! Vše tebou svato, nic být nesmí všednímvšedním, tak cítím to a srdce Tvoje ví to. 53
III.
PÍSNĚ
55
NADARMO...
Nadarmo práhlo v dlouhé noci mé srdce divě zvlněné, pít chtělo úkoj celou mocímocí, ó Noci! z ticha pramene. A když jsem konečně se vhroužil, ó vody ticha, ve váš chlad, Tvůj chladný zjev, po němž jsem toužil, já viděl tam zas u dna plát. Jak ňadra pila vláhu svěží, on tichem noci přešel tam; tvůj obraz teď v mém srdci leží jak v prstenu drahokam. 57
SE SUCHOU KVĚTINOU.
Zde na mém srdci ležela, zde nejbouřněj krev běžela, zde zvlnila se mocným ruchem, zde spala ve ztrnutí hluchém. Zná její vzkypění i var, zná sladkých citů mocný čár, zná sílu mou i moji práci, zná mdlobu mou i resignaci. Svou duši, vůni vdechla mi jak paprsk ztajen mlhami, a něco z bytosti mé zpátky na její výdech přešlo sladký. Nuž vezmi ji, když chceš ji mít! S ní bytost mou, můj žár a cit! Je svadlá – musí tobě zkvésti, vždyť modlím se jen za tvé štěstí! 58 Nejvyšší blaho vždycky tiché bývá, jen okem mluví, jež se v duši dívá; já pohled v Tvou, nad kterou v světě není, tož šťastným jsem – dál pěju ve mlčení... 59
PÍSEŇ.
Jako v ty luzné májové dny zas dechne lehýnký mráz, že země jest chudší o kouzelné sny a myslí: Zima tu zas! Tak v lásky naší pučící květ kýs lehounký, mrazný dech pad, a zdál se nám náhle temnější svět a v srdci jakoby chlad. To vše jsou jarní přeháňky jen, to jest jen krátký mizící žal. Ó věřme v svůj sladký, májový sen, vždyť v srdcích klíčí to dál! A přízně když slunce bleskne nám v líc, tu uzří teprv náš zrak, jaký kus cesty šli jsme si vstříc, jak úrodný onen byl mrak! 60
JINÁ PÍSEŇ.
Ten malý zvonek utržený v mechu, ten zvonek malý, má tobě říci, jak ti v každém dechu jsem věrný a stálý. Až dostaneš jej, bude smačkán, svadlý, ten zvonek malý, jej neosvěží slzy, jež naň padly a rosou v něm plály. Však polibky mé přinese ti všecky ten zvonek malý, by na tvých ústech ve tvůj úsměv dětský zpívaly, hrály. Jej s nimi přijmi, on zas ve tvém dechu ožije z dáli, a bude svěží jak utržen v mechu ten zvonek malý. 61
DOBROU CESTOUCESTOU.
Teď jdem již dobrou cestou spolu a nesejdem s té dráhy víc, výš orlem blaha ku vrcholu, níž k srdcím křídlem holubic! Teď jdem již dobrou cestou, drahá, a nezmate nás více nic; tvá dobrá vůle i má snaha i vesnu vzkřísí z popelnic! Teď jdem již dobrou cestou, dítě, co šakalů řev a zlost lvic? Co šaleb, co pomluv a lží sítě? Nás nerozdělí nikdy nic! Teď jdem již dobrou cestou spolu: tvých ňader vůní a tvých kštic, výš orlem blaha ku vrcholu, níž k srdcím křídlem holubic! 62
Jaks byla dojata, Jaks byla dojata,
 když bledost v mojí tváři z tvé zahnala vše nachu poupata! A úsměv zaplašila, jenž v oku jako víla vln safírem se sváří. Ty citem bohatá, jaks byla dojata! Já chvěl se v málomoci, mně zmizela vše síla, když tys tak bledá byla jak anděl Noci; však čaruplnou mocí tvá ruka na mé skráni jak požehnání mne uzdravila! 63
V dne víru a shonu, V dne víru a shonu,
 ve kterém tonu, jediný z tonů mohu ti pět, mém na záhonu jeden plá květ! A hle, on zase v paprsků jase v nebeské kráse tebou jen zní, v mých mračen řase tebou se dní. Vem jej zas zpátky! popěvek krátký, chudé jen řádkyřádky, půl slzy, smích... jest tvůj zjev sladký, duše má, v nich! 64
Takto s tebou stále jíti, Takto s tebou stále jíti,
 ať již v hloží nebo kvítí, Stálestále býti po tvém boku ruku v ruce, oko v oku, Slouchatslouchat, jak ti srdce buší, potopiti duši v duši, Taktotakto žíti dnes a zítra, znáti vše sny tvého nitra, Vv každé přání, v každé snění přinésti hned vyplnění, Očioči zlíbat, ústa zlíbat, vzbudit tě, v sny ukolíbat: Srdce tvé tak v ruce míti a tak žíti, věčně žíti! 65
Den minout nesmí bez pozdravu, Den minout nesmí bez pozdravu,
 ni bez polibku na tvou drahou hlavu. Tak jenom v kvapném letu ti píši, jakbych tvých se dotknul retů. Však lásky mojí požehnání se snáší při tom kol tvých drahých skrání. A šeptá: Štěstí! Mír! a v chvatě tě stokrát zulíbá a stokrát objímá tě! 66
Každému žehnám stromu, Každému žehnám stromu,
 každému žehnám stínu, jenž viděl hlavu moji na tvojím ležet klínu. Každému žehnám brouku, každému žehnám ptáku, jenž viděl moje oko tonouti ve tvém zraku. Každému žehnám zdroji a každé žehnám vlně, jež zřela štěstí naše tak zcela a tak plně. Každému žehnám ruchu, každému žehnám vánku, jenž polibky tvé nesl k mým rtům a k mému spánku. I každé trávě žehnám i každé v mechu řase, jež pod tvým drahým tělem tak šťastně pohnula se. 67 Motýlu žehnám, který kol roztržitě spěchal, snad našemu by štěstí nás zcela, zcela nechal. Azuru žehnám, který plál jasně ze hluboka, jako slovo „pro vždy“!vždy!“ hvězdou jež plálo z tvého oka. A každým snem a vzdechem své ruce spínám obě a žehnaje všem žehnám v nich tobě, tobě, tobě! 68
Za slova tvá, v nichž celé srdce tvoje, Za slova tvá, v nichž celé srdce tvoje,
 z nichž tolik záře padá v duši mou, a tolik síly v nové, nové boje, že odhodlán bych nocí šel a tmou; Zaza slova tvá, v nichž duše tvoje ryzí jak demant šlehá v citů záplavě, za slova ta lem tvojí líbám řízy a šeptám – ruce tvojí na hlavě: Buď požehnána mojí písně zvuky, mým vzletem, touhou, vzdechem každičkým, mou smrtí, která ztiší všecky muky, mým životem, kdyby již nebyl tvým! 69
Ty rozumíš mé trýzni. Ty rozumíš mé trýzni.
 Ó chtěl bych mír píti, ó chtěl bych najíti na tvojich ústech konec své žízni! Ty rozumíš mé touze. Ó chtěl bych se dívat, a s duší tvou splývat ve Tvoje oči dlouze a pouze! Ty rozumíš mé snaze. Ó chtěl bych se vzmužit, dál k žití se vzpružit ve hvězdné slz tvých kouzelné vláze! Ty rozumíš mé muce. Ó chtěl bych spáti, ó s anděly spáti na tvojich ňadrech a na tvojí ruce! Však co tu vzdechy zmohou? Když nelze tak žíti, tu chtěl bych mříti s pohledem na Tě u tvojich nohou! 70
Nemůž minout vteřina Nemůž minout vteřina
 bez myšlenky na Tě, bez tebe i okamžik byl by roven ztrátě; mou jsi v jitra usmání, mou jsi v slunce zaplání i v červánků zlatě! Tíseň všedních starostístarostí, kroků, řečí v shonu na tvé slunce hodit chce zapomnění clonu; strhnu všecky v jeden ráz duchem s tebou, v srdci jas v moři blaha tonu. Cítím tvoji přítomnost, kráčíš po mém boku, dýcháš na skráň, oči mémé, věčnou lásku v oku. Sen má křídla jmenem tvýmtvým, hlas tvůj podává mi rým, úsměv končí sloku! 71 Ve mně žiješ po druhédruhé, jak já v tobě žiji, v bouři ať, či v úsměvu dnové jdou a míjí; nám vše jedno může být, spolu žít a spolu mřít jest již poesií. 72
V tvém objetí, kdy v drahé oči tvoje V tvém objetí, kdy v drahé oči tvoje
 zrak pohroužen svou celou věčnost hledá, zřím, jak tvá duše bílé křídlo dvoje, jak chtěla by mi odlétnouti, zvedá. Však polibky mé, ty ji táhnou dolů, má objetí ji zpátky rvou v moc temnou, by věrná sestra mojich tuch a bolů dál na všech cestách trnitých šla se mnou. A ona dobrá, čistá holubice si říci dá a zpět se vrací k žití, ji v nachu zřím, jenž zbarví tvoje líce, jímž pod polibky mými tvá pleť svítí. A líbaje tě šeptám: Rajský ptáčku, máš času dost v pouť světy přetajemnou, pojď, haluz těchy snes mi ve zobáčku, dál na všech cestách trnitých buď se mnou! 73
Co můž nám ještě život dát, Co můž nám ještě život dát,
 jen za vše budem děkovat. A jeho trud a jeho klam víc neotráví srdce nám. V svou lásku zcela vhrouženi pít budem stálé nadšení. A klidně půjdem v její snáchsnách, jak Ježíš kráčel po vlnách. Co zítra přijde, co dá dnes, vše bude mír a klid a ples. Vždyť bude se i slzí třpyt teď v našich očích zrcadlit. Ples bude slovo a dík dech dnes, zítra, stále, po letech. Co můž nám ještě život dát? I za smrt budem děkovat! 74
Jen chtěl jsem říci, plný sladké touhy, Jen chtěl jsem říci, plný sladké touhy,
 jak bez Tebe byl celý den mi dlouhý! Jen chtěl jsem říci, v denním tuhém boji, oč lepší jsem, co hled jsem v duši Tvoji. Jen chtěl jsem říci, kterak vždycky bude k mé písni lásky každé slovo chudé. Jen chtěl jsem říci, však ty víš to sama, že láska má Tě nikdy neoklamá. Jen chtěl jsem říci – než mé všecko chtění líp vše to řeklo – Tvoje políbení! 75
V mé váse posud svítí V mé váse posud svítí
 od tebe, drahá, kvítí. A posud sladce, zticha v mé sny a touhy dýchá. Až svadne, dáš mi jiné a to též časem zhyne. A nové dáš zas jistě, plát na témž bude místě. Však od tebe vždy bude, ať bílé jest, či rudé. A já tak mohu sníti, že první to vždy kvítí. Táž kytka, jižs mi dala, když svojím jsi mne zvala. Vždy táž a nevadnoucí jak láska naše vroucí. 76 Zázrakem beze slova vždy obrodí se znova. A ztajená a tichá nám v sny a touhy dýchá. Jíž v radosti i žale se objímáme stále. 77
Mne neztratíš! – Pokud chceš sama, Mne neztratíš! – Pokud chceš sama,
 jsem tvůj a tak mne tedy vem, s tou věrností, jež neoklamá, s tou láskou, kterou žití drama tak přísné sladkým jest nám snem. S tou úctou sestry, matky, ženy, jež přehlíží a žehná jen, s tou úctou, která nezná změny, s tím úsměvem, jímž málocenný můj zpěv plá tebou vyzlacen. Mne neztratíš! – Lze ztratit duši, své krásné sny? Svůj věrný stín? Tak, pokud krev žhne, srdce buší, jsem tvůj – a pak v kruh teprv užší jsem tvůj až věčna do hlubin! 78
IV.
SONETY
79
I.
Byl vonný večer, v podletí jak bývá, Byl vonný večer, v podletí jak bývá,
 tříšť paprsků se třásla na západě, les tměl se zvolna ve stínech a v chladě... Slyš, v houštině kdes zpožděný pták zpívá... A dole ve vsi, jež se v dýmu stmívá, na střechy hřebenu kde sedí v řadě dav holubů, v zpěv z lesa v dravé vádě křik ptáka chraptivý a smutný splývá. Co něhy znělo v písni lesa tklivé! Však v křiku ptáka co zas vášně divé! Já poslouchám a v srdci bolest klíčí: Zpěv z lesa, to sen lásky, tklivá něha, však z hlasu ptáka plameny to šlehá – ryk vášně mé v nich po polibcích křičí! 81
II.
Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití, Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití,
 z nich pouze slunce v pusté dny mé stéká, na chvíle ty má lačná duše čeká, tvých očí ždajíc rosnou vláhu píti. Na ňadrech tvých líp nežli v měkkém kvítí bych usnul rád a zahnal do daleka vše, kolem nás co hlučí a se vzteká, čím dlouho cizí umíme si býti. Na ňadrech tvých, kde pokoj, mír a těcha, kéž jednou bůh mne sladce umřít nechá, když nedopřál mi žíti u nich v štěstí; Nana ňadrech tvých a v očích tvých, v tvém klínu zda rozkoší dřív či dřív touhou zhynu? Jen tam! – vše jiné lhostejné mi jesti. 82
III.
To říkám si vždy denně tisíckráte... To říkám si vždy denně tisíckráte...
 a platno málo, když se duši stýská po objetí, jež vřele, vroucně stiská, po očích, zkad se řine světlo zlaté; Popo ňadrech, kde spí blaho svrchovaté, po ruce, která v dáli tak, ač blízká, po šíji, která perletí se blýská, po nožce, která myšlenky mé mate. Po hlavě, již bych rád zulíbal celou, po ústech, jejichž vonnou něhu cítím, po vláskách nad čelem i kolem oušek, Popo těle, světlé louce, kde bych včelou chtěl těkat mezi nevadnoucím kvítím a z každého pít opojení doušek! 83
IV.
Jak říci tobě slovem smrtelným, Jak říci tobě slovem smrtelným,
 co nesmrtelné láskou v srdci zpívá? Vše prázdné jest, vše popel jen a dým, jenž podstať citu halí jen a skrývá. Má myšlenka, můj cit, je všecko tvým, a jak se oko do zrcadla dívá, tak půvab tvůj mi nazpět hází rým, tvá gracie v mou sloku zpátky splývá. Co lepší ve mně, to je tvoje něha, co svaté, vlídnost tvá, co velké, láska, co božské, z oka tvého v moje šlehá. Ba i ta malá kol tvých rtíků vráska jest kolébkou mých nejkrásnějších dojmů – Ó sama rci, jak slovem to vše pojmu? 84
V.
Máš pravdu. Mějme sílu! Zdrojem muky Máš pravdu. Mějme sílu! Zdrojem muky
 být nemá cit, který nás nejdřív blaží, ne anděl, který mečem z ráje sráží, leč jenž nás vznáší k sobě kynem ruky. Buď láska naše! V žití nesouzvuky buď hudbou! V žár buď rosou, která vlaží, stůj Odříkání jejím na zápraží však Naděj okřídluj nám srdcí tluky. Ó mějme radost a ji ciťme plně, že našli jsme se, té podřiďme lítost po ústech, objetích i ňader vlně. Vždyť to už zázrak: vědět, naše bytost si patří cele, nechť v života scestí, že našli jsme přec a objali štěstí! 85
VI.
Do moře zlata samé zlato živé Do moře zlata samé zlato živé
 se slunce kácelo. My stáli tiše v mír vhrouženi, jenž tek jak z plné číše na keře, stromy, skály mlčelivé. Tu po mém boku dechlas v ticho snivé jak vánek lehce přes fialky dýše: (Ty odpustíš, ó Shakespeare! že píše tvůj obraz ruka, každé jiné lživé Jestjest slovo její hovor postihnouti!) „Ó kéžby mohla takto v plné slávě má duše s tvou jak slunce zapadnouti!“ A cos to řekla, skloněn k tvojí hlavě, já cítil, jak tvá duše s mou se pojí. – Spíš pro vždy, moje Slunce, v duši mojí! 86
V.
HRST MATEŘÍDOUŠKY
(RISPETTI)
87
I.
V tom kvítku, zvěst dí, dřímá duše matky V tom kvítku, zvěst dí, dřímá duše matky
 tak trpělivá, oddaná a tichá... Ký div, že z tvojich ňader stejně sladký dech dobroty se snivou vůní dýchá. Když hlava klesne tam, tu měkce snivá ji závrať jímá, teskně opojivá; však z tvojich očí nad ní v políbení zas padá něha, mír a odpuštění. 89
II.
S mateřídouškou dobrou noc ti dávám, S mateřídouškou dobrou noc ti dávám,
 ji zulíbej a polož k srdci svému, má láska k nohám a má věrnost k hlavám se postaví ti ku podušek lemu. S mateřídouškou, jež tak dýchá sladce, s mým jmenem na rtech spi jak ve pohádce Aa zítra, prosím, vrať mi ten květ sladký, ať duši tvou v mé sny zas dýchá zpátky! 90
III.
Strach neměj! Vždyť jsem s tebou v každém kroku, Strach neměj! Vždyť jsem s tebou v každém kroku,
 dám polibek za slovo, které raní, za chladný pohled vřelý máš v mém oku, za urážku máš moje požehnání! Strach neměj! Klidna buď! Věř jako děcko, mé objetí že nahradí ti všecko. Strach neměj! Komu láska pravý štít, i v bouři může klidný, šťastný být! 91
IV.
Tvé polibky jak vroucí láva tekou, Tvé polibky jak vroucí láva tekou,
 tvé polibky jak ranní rosa chladí, jsou ohněm očisty mé, jsou i řekou, vždy znova dráždí rty a znova vnadí. Tvé polibky tak slavné, mlčenlivé, a sladké, dlouhé, konejšivé, snivé, Tvé polibky jak balsám v duši kanou a písněmi v ní o tvé lásce vzplanou. 92
V.
Zas prchla hodina, ó chvíle těžká! Zas prchla hodina, ó chvíle těžká!
 Je stále se mnou a zas není se mnou! Co mluví teď? Kde kráčí? Kde teď mešká? Má chvilku veselou či chvilku temnou? Jí, nebo pije? Usmívá se? Píše? Otvírá knihu zamyšlená tiše? Dlí v pokoji svém? Bloudí v ulic ruchu? Vím jedno: Stále objímá mne v duchu! 93
VI.
A tak jsme spolu. Jakbych tiše hladil A tak jsme spolu. Jakbych tiše hladil
 tvá líčka neb klad skráň ti na ramena, já tebe celou do srdce si vsadilvsadil, jsi duše, Musa, milenka i žena! Jsi druhá bytost má, však lepší jistě, má, ve mně vždy a na každičkém místě. Já v tobě zas a s tebou do skonání. Ó božské, svaté, sladké přijímání! 94
VII.
Ó krásní dnové jsou to po tvém boku, Ó krásní dnové jsou to po tvém boku,
 kdy ústa na ústech dlí v sladké chvíli, kdy ruka v ruce, oko leží v oku, – však noci, oč by čarovnější byly! Však noci oč by byly kouzelnější, to příliš blaha v tento život zdejší! Čím noci byly by v tvém dechu sladkém, když teď již dnové takým jsou nám svátkem? 95
VIII.
Když malé dítě v kolébce jsi spala, Když malé dítě v kolébce jsi spala,
 sluníčko zabloudilo ve svém letu na tvoji šíj, ta leskla se a plála, tam zdřímlo jaro v liliovém květu. Tam zdřímlo pro vždy, na tvé pleti svěží,svěží jak malá hvězdka zabloudilá leží. Že nehnulo se, nedivím se ani, mým rtům se též tak děje při líbání. 96
IX.
Ó snivé břízy, dumné borovice! Ó snivé břízy, dumné borovice!
 zde sedává ve vašem tichém kruhu, jí šumět v sny, stín házeti jí v líce, to vše buď přičtěno vám za zásluhu! Ó mechu, tebou být, pod nožkou její když hedvábné se tvoje nitky chvějí. Ó vršku břízy, k němuž hledí, svislý! – Co ale chci? – Zde jistě na mne myslí! 97
X.
Já lesem šel, v své duši pouze tebe... Já lesem šel, v své duši pouze tebe...
 Po kapkách s větví drobounký déšť splýval – Tu azur kmit – dál zachmuřené nebe, kdes v samotě poslední pták zpíval. Rci, zda v tom nevidíš náš osud celý? tu štěstí záblesk, tam stín leží stmělý! Tu beznaděj nám slzou šlehne v líci, a srdce mé, pták tobě zpívající! 98
XI.
Tvou ruku drahou, bílou, zbožňovanou Tvou ruku drahou, bílou, zbožňovanou
 vždy budu cítit na své hlavě dřímat, ať na ni slzy bolesti mé kanou, ať v rozkoši ji budu obejímat. A vložíš-li ji na mé srdce jednou, v něm písní mrtví slavíci se zvednou. A vložíš-li ji na mou skráň, v té chvíli mým srdcem letět bude anděl bílý. 99
XII.
Ten polibek tvůj, v kterém vášeň jásá, Ten polibek tvůj, v kterém vášeň jásá,
 ten polibek tvůj, v kterém něha kvílí, ten každý po květu v mou duši střásá ten jeden ohnivý, ten druhý bílý. Ten ohnivý jak v nitro moje padne, hned pod ním smutek a beznaděj svadne. Ten bílý sotva na čelo se sklánísklání, mám v srdci radost, mír a požehnání. 100
XIII.
Mír v duši tvou! Ó kéž bych moh jej svát Mír v duši tvou! Ó kéž bych moh jej svát
 z těch keřů, stromů, kalin, z vlhké trávy, by tiše křídlem andělským chtěl vlát kol tvojí drahé, zbožňované hlavy! Z ptačího zpěvu, ze šumění zdroje mír v tvoje dumy, zápasy a boje Zz hvězd mlčících, z polibků našich plesů a z očí mých, když o tebe se třesu! 101
Kvítku mateřídoušky! Kvítku mateřídoušky!
 jenž dýcháš sladkou vůní jejích ňader, buď útěchou nám pro vše příští zkoušky! ***
Ó kvítku jitrocele! Ó kvítku jitrocele!
 kéž milujem se vytrvale, věrně a patříme si duší k duši cele! 102
VI.
SICILIÁNY
103
I.
(BOUŘ OKNY TŘESE...)
Bouř okny třese... poletuje sníh, noc, zima venku – mně plyn tady zpívá a z cigarety mráčků modravých zjev jeden známý úsměvem svým kývá, mou pustou jizbu mění v slunný jih, mé dumy clonou v duši mou se dívá... Můj verš jak cvrček v krbu teplém ztich a Noc je plna snů a dobrotivá!
II.
(CO POVÍME SI ZÍTRA.)
Co povíme si zítra, víš to dnes? Já tuším totéž, co jsme řekli včera. Však vím, že radost bude to a ples a opojivá chvíle svatvečera. Je osud meč a my jsme Damokles a denní zkušenost nám poví sterá: Ať chví se, jak chce! – A co, kdyby kles? I rájem bude nám noc smrti šerá! 105
III.
(VŽDY S NĚKÝM BÝT.)
Vždy s někým být, jen nikdy nebýt sám! Sám věru člověk nemusí být dnes; co sluncí, hvězd plá v náruč našim tmám, lze dláždit jimi cestu do nebes. Tu Giotto, Dante, Shakespeare! Ku hvězdám nás Beethoven a Schumann písní vznes. To všecko málo. Očí dvé já znám... Jak zdá se, není život pustý les.
IV.
(ŠŤASTNÁ CHVÍLE.)
Můž blažší být nad chvíli vyslyšení, kdy srdce, poutník, u těch dveří stane, bez kterých radosti proň není, není, na prahu jejichž slza jeho kane, za kterým leží ráje jeho snění? Kol hlavy jeho tichá peruť vane, tu šeptá ret jen v blahém roztoužení: Ó nyní propusť svého sluhu, Pane! 106
V.
(TY JSI SE MNOU, VIĎ?)
Ať se to vzteká! Ty jsi se mnou, viď? To slyšet musím zítra jako dnes; z mé duše paprsk jde-li, ty jej chyť, jde z tvého srdce, by v mé srdce kles. Ať se to vzteká! – Úsměvů tvých síť jest hráz, jež lásky demon k nebi vznes a drží pevně, nepopustí píď. Tys se mnou, viď? – Já letím do nebes!
VI.
(FIALKY V JESENI.)
V bouquetu zdobném v sličné manšetě jdou dítky jara k tobě s lehkou vůní; Ten bouquet v lůžku možná najde tě, kde snové lásky starou písní stůní. Ty květy zlíbáš v lásky odvetě, v nichž v prosinci se moje srdce sluní. Zřím oči tvé i líčka perletě a slyším šeptat květ: Jak blaze u ní! 107
VII.
(FILOSOFIE LÁSKY.)
Jen málo chtít a potřebovat málo, víc dobrých knih a méně špatných lidí, a brzy vše máš, co si srdce přálo, když jedny oči v tvoje nitro vidí; tu vždy máš něco, co by srdce hřálo, ať bouří ten a onen nenávidí! Jen srdce mít, kde sladce by se spalo, žeň polibků si ústa sama sklidí!
VIII.
(DOBROU NOC.)
Spi sladce! Jistě budeš se mnou spát, jak andělé by u tvé hlavy stáli! Na šalmaj budou i na dudy hrát, je zřím, tě probuditi by se báli! Sta hvězd a květů budou v sny ti vát a jmenem mojím pozdraví tě z dáli, já blažen budu v dálce naslouchat, jak na tvém srdci by mi do snů hráli! 108
IX.
(CO LEPŠÍ AS?)
Dát něco pozdě, neb to vůbec nedat, co lepší as, či v jedno vyjde to? Vždy marně lkát a v prázdno ruce zvedat, po štěstí volat, které zakletozakleto, je perličku jak v spoustě zrní hledat, již uvrhnul bůh v losů řešeto... Líp věru nedat nic, než tak se předat, nač čekat žeň, kde není zaseto?
X.
(JÁ CHTĚL TAK MÁLO!)
Jen srdce jedno pro souzvuk a vláhu, já chtěl tak málo, Bože, ty to víš! Jen oči jedny, hvězdy v žití dráhu, já chtěl tak málo, Bože, ty to víš! Jen trochu pochopení v moji snahu! já chtěl tak málo, Bože, ty to víš! To všecko málem zveš? Teď zprav si žáhu: žes mnoho chtěl, zda, blázne, teď to víš? 109
XI.
(PO SLADKÉM ODPOLEDNI.)
ZdaZda, drahádrahá, víš, jak večer ten je milý, jen málo píše se a jen se šuká, a srdce letí zpět zas v onu chvíli, kdy držela mou tvoje drahá ruka, kdy sami jsme a zcela šťastni byli! V tom zvonek třesk – na dveře kdosi ťuká... Čert všecky vem!... v Tvé zrak se řádky chýlí, zkad edenská zní hudba čarozvuká!
XII.
(JAK ŽIJEM.)
To věru k zbláznění! – To život jest? Od otevření víček jeden shon. To žití cíl? – Ne, to jest žití trest a kletba, nářek, úpění a ston! Tu číhá zrada, bídáctví, tam lest, a ty jsi sám a vrahů milion! Však buď si! Jedněch očí plá zář hvězd, k mým ňadrům jedné hlavy padá sklon. 110
XIII.
(TY VE VŠEM.)
Ty ve všem jsi, co myslím, cítím, píši, a můžeš mi to, drahá, uvěřit? Já tebou prostě jsem a tebou dýši, tys myšlenka má, touha má, můj cit! Ten v ňadrech mojich nejtajnější skrýši se náhle vzpjal a volá: Žít, jen žít! Ó dovol, abych v modliteb svých tiši směl dýchat s teboutebou, jako budu mřít! 111
VII.
GAZELY
113
ÚVODEM.
Duši, srdce, rozum, smysly, všecko žití Tobě nesu. bych moh úkoj sladký z tvojich retů píti, Tobě nesu. city v hloubi ňader tupě dřímající, city, jež se raketami k nebi řítí, Tobě nesu. Touhu, labuť bílou, pod lotosy dumy která spřádá v žabinci a vlhkém sítí, Tobě nesu. Vášeň, která rvát chce, líbat, hýřit, vraždit, celé svého nitra bujné vlnobití Tobě nesu. Choutku okamžitou, nahé tvé zřít prsy, v kameliích jejichž maliny dvě svítí, Tobě nesu. Slepou oddanost, jež – slepý pes a hladov – za kořistí letí tam, kde krve stopu cítí, Tobě nesu. Rozmar, šaška v kápi obrazů, snů, frašek, v zhaslém oku perel bachanal jenž vznítí, Tobě nesu. 115 Písně, které vzrostly na úhor duše, sedmikrásy, plané resedy též kvítí Tobě nesu. Abys věděla, kam hnu se, jdu, kam toužím, že zas všady polibků svých krupobití Tobě nesu. 116
I.
Kde jsi byla, kde jsi teď? Kde jsi byla, kde jsi teď?
 Kdo mi podá odpověď? Pod jedním jdem nebem jarním, mezi námi květů zeď. Myšlence dím: Rajský ptáku, za ní rychle v dálku leť! Vzpomínce dím: Z minulosti v zrcadlo vše chytit hleď! Světa velké panorama, kosmu báje, lidí změť, jeden sen mi, čas mi vichr, vše v tom vichru jedna smeť. K tobě, za tebou a s teboutebou, lásko, moje kroky veď! S tebou chvíle zlato ryzí, bez tebe věk sprostá měď, s tebou všecky barvy duhy, bez tebe vše nudná šeď. Sviť mi vždyckyvždycky, moje slunce, slunečnice má, vždy kveť! 117
II.
Vím, žes každým dechem byla se mnou, Vím, žes každým dechem byla se mnou,
 že jsi trpěla a snila se mnou, každým vzruchem ňader labutích žes mne stihla, že jsi žila se mnou, každým bleskem sladkých zřítelnic žes v mé temno eden lila se mnou, každým krokem, každým pohnutím v lásky moře jsi se skryla se mnou, každým porem útlé pleti své že jsi dýchala, ty milá, se mnou! 118
III.
Seděti teď po tvém boku, co bych za to dal? Seděti teď po tvém boku, co bych za to dal?
 Oko stápěti v tvém oku, co bych za to dal? Držeti tvou ruku v svojí, za tebou jít v každém kroku, co bych za to dal? Za tu chvíli s tebou býti sproštěn*) ruchu mnohých roků, co bych za to dal? Moci v žhavé políbení proměniti tuto sloku, co bych za to dal? V náručí tvé moci zmizet v lásky věčném veletoku, co bych za to dal? _____ *) Místo nečitelného slova. Vyd. 119
IV.
První pohled, když mne vítáš, První pohled, když mne vítáš,
 v něm jak v duši mojí čítáš, jak mi bylo, jak mi jestijesti, z mojich tahů sobě splítáš; úsměv můj, mé zadumání, motýla i můru chytáš, tomu sítě ve svém plesu, tomu ve svém smutku skýtáš. Vlídná však mé lichocení a mou lásku neodmítáš, stále pak svým tichým vděkem na dně duše mojí kmitáš. 120
V.
Přeletěl tvůj sladký smích, motýl, Přeletěl tvůj sladký smích, motýl,
 tvých rtů růžemi se mih, motýl, na šíj zabloudil, v hlubinu ňader prch a zmizel v nich, motýl. Jen je zvlnil povzdechem, vrátil se a usnul v nich – motýl. 121
VI.
Ó že tato chvíle měla křídla! Ó že tato chvíle měla křídla!
 Za ní vzpjal jsem duše smělá křídla. Sotva v dlani držel jsem své štěstí, chvíle jeho v dál svá střela křídla. Krátce ale sladce rajský pták snes nám v srdce, filomela, křídla, co tvé duše se na mojich rtech Psychy probuzené chvěla křídla. Polibkem jsem přibil v srdce své její celá zlatem skvělá křídla. 122
VII.
Před svítáním ptám se tebe: Jak jsi spala? Před svítáním ptám se tebe: Jak jsi spala?
 Na růžích a na lilijích v letě jak jsi spala? Duše v růžích, na trní však tělo, pokud láska v náruč neurve tě, tak jsi spala! 123
VIII.
Myšlenky mé všecky letí za tebou Myšlenky mé všecky letí za tebou
 jak motýli v jedné změti za tebou, v tobě hýří, tančí, víří nepokojní Amoreti, za tebou! V tobě kvetou, věnce pletou, košilaté smavé děti za tebou dál se pustí, v tobě ústí, jediný svůj svátek světí za tebou, tobě patří a se bratří sbor jich na rozkvetlé sněti za tebou v tvojí říši v tobě dýší, v písni chtí jen tobě zněti, za tebou! 124
IX.
Večer se již zvolna sklání jak tichá modlitba, Večer se již zvolna sklání jak tichá modlitba,
 mou jde duší vzpomínání – jak tichá modlitba ku tvým očím, ku tvé kštici, ku tvým ňadrům, ke tvé stráni jak tichá modlitba. Se mnou jsi v tom tichu kraje, i v tom zvonku zacinkání jak tichá modlitba, se mnou jsi v tom táhlémtáhlém, dlouhém hlučného dne umírání jak tichá modlitba, se mnou jsi v těch barev mroucích, smytých líném zhasínání jak tichá modlitba, se mnou jsi v té první hvězdy jiskřícím a žhoucím plání jak tichá modlitba, se mnou jsi v té klidné řeky i v tom klasů tichém vlání jak tichá modlitba, se mnou jsi a cítím: budeš takto se mnou do skonání jak tichá modlitba! 125
X.
Poslala’s mi květy, Poslala’s mi květy,
 nové snů mých vzlety, nová touhy křídla, nové k lásce vzněty, nové zdroje blaha, nové divů světy, nové citů jiskry, štěstí amulety, nové do polibků pomlčky a věty, nové medu kapky na tvé sladké rety, nové sestry lásky pravé amorety, záruky té velké nejkrásnější mety. Díky! z duše tvojí vyrostly ty květy! 126
XI.
Z očí tvojich ve svých bojích v plných zdrojích pil jsem láskulásku, Z očí tvojich ve svých bojích v plných zdrojích pil jsem láskulásku,
 v zoufalství a v pochybnosti nepokojích pil jsem lásku. Tato celou moji duši vyplňuje věrnou, tato oblétá mnemne, v polibků kde rojích pil jsem lásku. Co můž svět nám dáti, co můž svět nám vzíti? Tvůj svět v očích mojich, můj, kde z očí tvojich pil jsem lásku. To náš laur a triumf, pýcha, štěstí, radost, že vždy stejně z tvojich, jak tys pila z mojich, pil jsem lásku. 127
XII.
Jaká přepodivná kouzelnice tvoje ruka! Jaká přepodivná kouzelnice tvoje ruka!
 Sladší nežli kouzlo večernice tvoje ruka, zvlášť, když dotýká se mojí hlavy, paprsek tu blaha spouští na mé líce tvoje ruka. Měkká, plná, vlahá, konejšivá jako sladké peří holubice tvoje ruka, po mém těle, nežli naděju se, prudce sjíždí jako blýskavice tvoje ruka, Jiskry lítají z ní, květů deště, ať spočine na mně do třetice tvoje ruka! 128
XIII.
Těžko říci vše, co z tebe, duše drahá, dýše, Těžko říci vše, co z tebe, duše drahá, dýše,
 mana, mošus, ambraambra, vonná z tebe vláha dýše, jen se dotknu a tvé kouzlo zcela přešlo na mne, plným vděkem, jakbys tady stála nahá, dýše. Od růžové paty tvojí až k poupatům prsů leskem, září, něhou jedna mléčná dráha dýše. Tož se nediv, na svém klíně šťastný když tě držím, že duch váhá a se zdráhá, sotva blahem dýše! 129
XIV.
Letí vichr plání dlouhou, v mračen roje letí, Letí vichr plání dlouhou, v mračen roje letí,
 přes prostor a časy palná touha moje letí. Kde tě chytne? Zastaví tě? Ucítíš ji v srdci? Nevím, vím jen, v nové s všemi živly boje letí. Spíš teď? Dumáš? Píšeš mi snad? Stojíš před zrcadlem? Jedno, lačná ona věčně bez úkoje letí! 130
XV.
Že jsem s tebou v každé chvíli, ty to víš, Že jsem s tebou v každé chvíli, ty to víš,
 že po tobě duše kvílí, ty to víš. Že jak břečtan k soudruhovisoudruhovi, když jest beze zdi, se chýlí, ty to víš. Že jsme spolu v chvíli štěstí z jedné číše nektar pili, ty to víš, že má duše s tebou jásá, bez tebe že chorá, šílí, ty to víš. Madony že zpit jsem něhou, láska se neomýlí, ty to víš. Že se naše duše obě v minutě pro věčnost slily, ty to víš! 131
XVI.
Hladiti tvé kadeře, kdy budu zas...? Hladiti tvé kadeře, kdy budu zas...?
 hýřit v ňader nádheře, kdy budu zas? Tuliti se k tvému klínu plaše a přec v důvěře, kdy budu zas? Život chvilku blaha dává, tisíce jich ubeře. – Kdy budu zas cítit plnost lásky tvojí? U tvé krásy večeře kdy budu zas? 132
XVII.
Rád zřím z jara na větvici první lístek svěží, Rád zřím z jara na větvici první lístek svěží,
 ještě raděj, tvůj když lístek přede mnou tu leží. Z onoho čtu vesny příchod, konec dlouhé zimy, co mi z tvého ranné květy lásky v duši sněží; v onom vidím divy, které jarní slunce dělá, z tvého vášeň tryská, bouří jak oř bez otěží; chvím se jako dítě, nežli otevru jej, štěstím, věř, než začnu číst, že tělem horký mráz mi běží. Zlíbám jej a k srdci kladu, spím s ním a s ním žiji, co v mém srdci alleluja! zvony zní s všech věží! 133
XVIII.
Věř mi, že jsi v nedbalkách krásná, Věř mi, že jsi v nedbalkách krásná,
 překvapena v oku strach, krásná, sotva motýl, prchající sen, pel ti nechal na brvách, krásná! Když jsem s ramen labutích košilku ti bílou stáh, krásná, když jsem nad rtů purpurem zpitý motýl těkal v snách, krásná, když mi kynul měsícem plný sladký prs tvůj nah, krásná, vždy jsi moře radosti, na slunci jsi jako v tmách krásná! 134
XIX.
Budeme se milovatimilovati, jako že se milujem dnes a zítra! Budeme se milovatimilovati, jako že se milujem dnes a zítra!
 Co nám lež a podvod lidí, co nám nebe, co nám zem dnes a zítra? Oko v oku, k hrudi hruď, jak jsem tvým, ty moje buď myšlenkou a touhou sladkou, životem i každým snem dnes a zítra! V cestě trn a skála jest, výš plá nebe plné hvězd, lásky křídlem přes trn, kámen, my k těm hvězdám zalétnem dnes a zítra. Noc je, spíš snad, jediná? Mezi námi hlubina času, prostoru, však stejně my se přes ně obejmem dnes a zítra! 135
XX.
Ta plnost tvého těla Ta plnost tvého těla
 mou bytost jala zcela; v ní sedm strun, v nichž moje se duše rozzvučela, v ní sedm květů, po nichž má píseň těká, včela, by jenom tvojí vnadou se chvěla, zněla, celá! 136 Ústa – věčných slastí zdroje, ruce hbité v lásky boje, boky plné, ňadra bujná, ostny mého nepokojenepokoje, útlé nožky, důlek brady, Amorettů kde spí roje. Co tu o něm říci možno, když hlas jeden bez úkoje volá: Ústa, ruce, nožky, boky, ňadra: všecko moje! 137
XXI.
Řekli jsme si tisíckrát, Řekli jsme si tisíckrát,
 máš mne ráda, mám tě rád, viď? Věř, že chtěl bych o svou duši pro tebe i s peklem hrát – viď? Vidět ráje tvojich vnad, cítiti tvých ňader chlad, může býti větších skvostů, jež bych mohl chtít a brát – viď? Vlasů tvojich vodopád, boků vlnu a jich spád, jedině jen na tvém srdci bez vzkříšení věčně spát – viď? 138
XXII.
Jaké ráje, jaké vděky kynou za tvým prahem, Jaké ráje, jaké vděky kynou za tvým prahem,
 jaké slastí věčné řeky plynou za tvým prahem! Otevři mi do kořán obě křídla lásky bran, pak aťať, jak chtíchtí, věky hynou za tvým prahemprahem, polibků sta tisíce, jedna něhy vichřice v rány mé se many léky řinou za tvým prahem. 139
XXIII.
Dítě snů mých, jak jsi sladká, duše! Dítě snů mých, jak jsi sladká, duše!
 krásných snů a vidin matka – duše! nechť mi drsný celý svět, jedna rána, jeden hřeb, cítím, ruka tvá jak hladká! – Duše! Nechť mnou zmítá nepokoj, kyne starost, trudí boj, za tebou loď půjde vratká – duše! Nechť se stáří přiblíží, nebude mi obtíží, nových zjevů tys vždy látka – duše! Tak co píseň hlaholíhlaholí, srdce mne víc nebolí: na tvé zdraví letí zátka – duše! 140
XXIV.
Všecko v tobě gracie a něha jistá, Všecko v tobě gracie a něha jistá,
 z duše tvojí stále záře šlehá jistájistá, lidí řeč a úklady, světa boj a záhady, na klavír hra, jímž tvá ruka běhá jistá, všecko v svojí ruce máš, myšlenek jsi chmurných stráž, všecko slast, co z tvojí duše v moji lehá jistá! 141
XXV.
Byla noc, já listy tvoje pálil, Byla noc, já listy tvoje pálil,
 staré vzdechy, nové boje pálil, dýmem osleply mé oči, jenž se z tvojich listů valil, když jsem v smutku listy tvoje pálil. Jako v oblak ze Sinaje v modrý jejich dým se halil duši tvou já v nich, co moje, pálil, ale opojivé víno já si tímto v duši nalil, v tom tvé listy co jsem bez úkoje pálil, Fenix – láska vstala, já se dýmem pouze šálil, ona hoří, nechť jsem listy srdce svoje pálil! 142
XXVI.
Jak ti říci, co mi jest tělo tvoje? Jak ti říci, co mi jest tělo tvoje?
 Květnice a chumáč hvězd tělo tvoje! Růží záhon s lilijemi, odlesky jež hraje všemi, hnízdo, kam chci touhy svoje snést, tělo tvoje! Amfora jest vůní plná, jedna sladká, chlípná vlna, kam duch hrouží se rád z bludných cest, tělo tvoje! Výheň jisker, věčně palná hlína svatá ideálná, v které vidím narcis věčné krásy kvést, tělo tvoje! Závoj tenký, průsvitavýprůsvitavý, halící taj boží slávy, lampami jenž nebeských tkán měst, tělo tvoje! Třpytící se mléčná dráha, v níž bod každý moře blaha, odkud v duši padá o rozkoši zvěst, tělo tvoje! Nápoj bohů shráněn v tvary, led, jenž hostí pekel žáry, andělská jest léčka, pasť a lest, tělo tvoje! Spása má, mé zatracení, moje snění, chtění, pění, chlouba, pýcha, sláva má i čest, tělo tvoje! 143
XXVII.
Od rána mou duší zmítá nepokoj, Od rána mou duší zmítá nepokoj,
 do spárů mne dravec chytá, nepokoj, že tě večer vidět mám, těšiti se s tebou sám, jako vichr duší lítá – nepokoj. Zdali se to podaří, zda mi láska zazáří, zdali usne nenasyta nepokoj? V očí tvojich hlubině, na tvých retů rubíně zdali zhyne, jenž mnou zmítá, nepokoj? 144
XXVIII.
Řekni sama, nebyli jsme děti včera Řekni sama, nebyli jsme děti včera
 letíce si vášní do objetí včera? Museli jsme oba, zda bůh ví to, děsem se a nejistotou chvěti včera? Musili jsme oba kupit mračno, potácet se v záhad pestré změti včera? A přec ráj nám kynul otevřený, strachu šla jen radost ve zápětí včera! V strachu ztrávili jsme hodin řadu, bych moh píseň věčné lásky pěti včera, bych moh jako orel na kořisti okem v tvojí zřítelnici tkvěti včera, bys mne mohla jako bludné ptáče v růži svojí dlaně zadržeti včera! 145
XXIX.
Já jsem šílil, ty jsi moudrá byla, Já jsem šílil, ty jsi moudrá byla,
 ty jsi hvězdy jen i azur pila, díky dnes ti vzdávám za tvou moudrost, ideál náš líp jsi pochopila. Tvoje cudnost jako vínek z perlí se na lásku naši položila, a v tom jako v divoké své vášni ty vždy světicí a ženou zbyla! 146
XXX.
Prchne čas a prchne chvíle, zas tě budu mít, Prchne čas a prchne chvíle, zas tě budu mít,
 a tvá láska bude manu v moji nudu lít, jak pták z hnízda vyplašený vzletí k tobě roztoužený, nezmenšený každou slastí v každém trudu cit. Na lem řízy tvé si lehne, šíji tvou si k retům sehne píseň má, co ty se budeš v sladkém studu chvít. Řeknem si zas, čím jsme sobě, v hoři, v beznaději, v mdlobě šlehne z oka tvého v srdce mého rudu svit. 147
XXXI.
Držíš mne a musím dále, proč nemohu zůstati? Držíš mne a musím dále, proč nemohu zůstati?
 na tvém srdci dřímat stále, proč nemohu zůstati? píti nektar retů tvých, líbati tvých ramen sníh, hymny pěti k tvojí chvále, proč nemohu zůstati? lehnout k nohám tobě tichtich, jakby v růži vánek dých, těkat po tvých vděků škále, proč nemohu zůstati? Skrýt tě celou v loktech svých, až by srdce tlukot ztich! polibků všech ve chorále proč nemohu zůstati? 148
XXXII.
Listy tvoje, odkud jen se, pověz, temení? Listy tvoje, odkud jen se, pověz, temení?
 srdce tvé a duši tvoji zřím v jich prameni: jásají v nich a se objímajíobjímají, plají v nich a jako jiskry hrají v plameni. Vír to citů sladkých nekonečný, jisker tancujících ryčná bouře v křemeni, duh to oblouky jsou roztříštěných, padajících v srdce moje v sladkém znavení; čtu je zbožnězbožně, jak ty čítáš mojemoje, a v té chvíli vím to: my jsme oba blaženi! 149
XXXIII.
Rozlila jsi paprsk štěstí v moji duši, Rozlila jsi paprsk štěstí v moji duši,
 co má za to tobě zkvésti v mojí duši? Pouze dík a něha, z kterých láska šlehá, z nichž lze nové věnce písní plésti v moji duši. Bylas jako dítě, jak svit na úsvitě, jako poupě první máje ratolesti v mojí duši. Bylas tichá, vroucí, bylas láskou žhoucí, bylas hlasem k cíli, který musí vésti v mojí duši. Bylas drahá, milá, Madonna i víla, bylas ohlas lásky starých zvěstí v moji duši. Bylas prsten víry, bylas záchvěv lyry, bylas maják, bych nezbloudil v scestí, v mojí duši. Za to vše co dáti, za to vše co přáti? Všecko pro vždy v hloubi vryto jesti v mojí duši. Tak jsme vždycky spolu, s díkem v plesu, v bolu, věčný ráj nám píseň moje věští v mojí duši! 150
XXXIV.
Mluvím s tebou, noc je tichá, jdeš již spat? Mluvím s tebou, noc je tichá, jdeš již spat?
 řeka šumí, z dálky dýchá, jdeš již spat? všecko do tmy splývá, pouze láska zpívá, tóny, barvy v zpěv můj míchá – jdeš již spat? Upomínky sil jsem, pouze v tobě žil jsem plná květu srdce lícha – jdeš již spat? S ním teď tvář svou skláním, s lásky požehnáním, se zbožností šeptám zticha – jdeš již spat? Jediné z nich zpátky zní jak ohlas sladký, žes má radost, ples a pýcha – jdeš již spat? 151 POZNÁMKY REDAKČNÍ
Ředitel B. Frída vydávaje r. 1912 Meč Damoklův napsal, že předkládá tu knihu veřejnosti jakožto první díl literární pozůstalosti Vrchlického; díly ostatní - dle Sborníku Sp. J. V. I. především Kvítí Perdity – že budou následovati. Poněvadž má Meč Damoklův pořadové číslo 78 (LXXVIII), připadá na Kvítí Perdity č. 79. Datum vzniku básní 1894-1897 jest jenom dohad podle udání řed. Frídy. Na rukopisném originále básníkově není ani na deskách, ani při textu nikde žádného data. Jen v Květech XXIII 1901, kde vyšla velká část Kvítí Perdity (Elegie, Sonety, Siciliány a řada Gazelů) má několik básní datum 8. XII. 95, což se s naším dohadem shoduje.
Óda I. „jakTak z rámu svého Mona Lisa“. – „Mona Lisa“ = Madonna Elisabeta je slavný obraz od Leonarda da Vinci v Louvru, podobizna neznámé krásky pohledu tajemně záhadného. Elegie XV. „S básní ErosS básní „Eros a Moira". Báseň ta vyšla v knize Bozi a lidé (1891–1899) věnované paní Karle Bezdíčkové. Vznikla z dojmu obrazu téhož jména od Maxa PirneraPirnera, a jest mu tudíž věnována. Moiry byly u starých Řeků bohyně všemocného a nezvratného Osudu (u Římanů Parky). Básník si představuje, že je malířova Moira nejstarší ze tří Sudic, jmenovaná Klóthó, „jež vlákno žíti souká“. Erós (bůh lásky) byl poslán od své matky Venuše k Moiře, aby ji uprosil, by se slitovala a zprostila lásku trnového věnce. Marně. Moira se ani nepohnula. Osud je nezměnitelný a láska nemůže býti šťastna bez bolesti a bez utrpení.
153 Gazel IX. Básník slibuje lásku do skonání, ale byla ještě láska jiná (1904–1908) a to vskutku poslední.
Vytištěno podle opisu básníkova rukopisného originálu uloženého v České Akademii. Důležité změny, jež jsem učinil, jsou: Str. 16. stf. 1. opraveno: Rci sama..., jakým’s ty zázrakem, m. jakým to zázrakem. – Str. 44. stf. 4: celý ráj místo kraj. – Str. 71. stf. 2: Tíseň m. Písně. – Str. 82. stf. 1: tvých očí ždajíc m. želajíc. – Str. 92. stf. 1. ř. 4: vždy m. vzaty. Mimo to dáno scestí m. zcestí, zpožděný m. zpozděný. Vbk.
[154] OBSAH
Úvod.
Prologem. Vy převzala jste úkol Perdity11
I. Ódy.
Rci, odkud přišlas v lhostejný, mrazivý15 Pouze okem mluviti můžem spolu17 Tvé duše milá holubice bílá19 My našli se... snad pozdě,... a přec nebi dík20 Ty sloky, v nichž má lepší bytost skryta21 Jen k tobě modlím se, vše ostatní mi snem22 V tvém oku jindy zamlklém a snivém24 Kde jsou ty Vesny, z kterých duše fialek25 To lásky Osudosud, každou chvílí blaha26 Dik, vřelý dík za drahá, zlatá slova28 Neboj se vášně, ta, s níž láska chodí29 Tak vážná, snivá a tak zcela moje30 Je nevděk to, že na rtech pohár štěstí31
II. Elegie.
Ten lístek jetele kdes na neznámé mezi35 Vím, že nic nevím. O já jedno vím36 Jako vždycky, jako jindy s tebou šel jsem37 Jarní den již hasne v červánkovém zlatě38 Zda nejsme jak dvě jiskry výhně jedné39 Rci, jaký stín pad na tvou drahou duši40 Já bděl jsem dlouho v noci sám a sám42 Nech mi tu chvíli dumy a ticha43 [155] Mám odpouštět, že trpěla jsi pro mnemne?44 Přijď království Tvé na penízku malém45 Ne, o loučení nemluv, nevěřím v ně ani46 Své úlohy jsme proměnili dnes47 Na poslední list první knihy48 Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla49 Tyto verše psané krví srdce51 (Deska votivní) Ty, která víš, že Tebou žití moje53
III. Písně.
Nadarmo práhlo v dlouhé noci57 Zde na mém srdci ležela58 Nejvyšší blaho vždycky tiché bývá59 Jako v ty luzné májové dny60 Ten malý zvonek utržený v mechu61 Teď jdem již dobrou cestou spolu62 Jaks byla dojata63 V dne víru a shonu64 Takto s tebou stále jíti65 Den minout nesmí bez pozdravu66 Každému žehnám stromu67 Za slova tvá, v nichž celé srdce tvoje69 Ty rozumíš mé trýzni70 Nemůž minout vteřina71 V tvém objetí, kdy v drahé oči tvoje73 Co můž nám ještě život dát74 Jen chtěl jsem říci, plný sladké touhy75 V mé váse dosudposud svítí76 Mne neztratíš, pokudneztratíš! – Pokud chceš sama78
[156] IV. Sonety.
Byl vonný večer, v podletí jak bývá81 Na ňadrech tvých ty chvíle jsou mé žití82 To říkám si vždy denně tisíckráte...83 Jak říci tobě slovem smrtelným84 Máš pravdu. Mějme sílu! Zdrojem muky85 Do moře zlata samé zlato živé86
V. Hrst mateřídoušky. Rispetti.
V tom kvítku, zvěst dí, dřímá duše matky89 S mateřídouškou dobrou noc ti dávám90 Strach neměj! Vždyť jsem s tebou91 Tvé polibky jak vroucí láva tekou92 Zas prchla hodina, ó chvíle těžká !93 A tak jsme spolu. Jak bychJakbych tiše hladil94 Ó krásní dnové jsou to po tvém boku95 Když malé dítě v kolébce jsi spala96 Ó snivé břízy, dumné boroviceborovice!97 Já lesem šel, v své duši pouze tebe98 Tvou ruku drahou, bílou, zbožňovanou99 Ten polibek tvůj, v kterém vášeň jásá100 Mír v duši tvou! Ó kéž bych moh jej svát101 Kvítku mateřídoušky! Jenž dýcháš sladkou vůní102
VI. Siciliány.
Bouř okny třese...poletuje sníh105 Co povíme si zítra, víš to dnes105 [157] Vždy s někým být, jen nikdy nebýt sám106 Můž blažší být nad chvíli vyslyšení106 Ať se to vzteká! Ty jsi se mnou107 V bouquetu zdobném, v sličné manšetě107 (Filosofie lásky.) Jen málo chtít a potřebovat málo108 (Dobrou noc.) Spi sladce! Jistě budeš se mnou spát108 (Co lepší as?) Dát něco pozděpozdě, neb to vůbec nedat109 Jen srdce jedno pro souzvuk a vláhu109 (Po sladkésladkém odpoledni.) Zda drahá víš, jak večer ten je milý110 (Jak žijem.) To věru k zbláznění! To– To život jest?110 (Ty ve všem.) Ty ve všem jsi, co myslím, cítím, píši111
VII. Gazely.
Duši, srdce, rozum, smysly, všecko žíti115 Kde jsi byla? Kdebyla, kde jsi teď?117 Vím, žes každým dechem byla se mnou118 Seděti teď po tvém boku, co bych za to daldal?119 První pohled, když mne vítáš120 Přeletěl tvůj sladký smích, motýl121 Ó že tato chvíle měla křídlakřídla!122 Před svítáním ptám se tě, jaktebe: Jak jsi spala?123 Myšlenky mé všecky letí za tebou124 Večer se již zvolna sklání125 Poslala’s mi květy126 Z očí tvojich ve svých bojích v plných zdrojích127 Jaká přepodivná kouzelnice tvoje rukaruka!128 Těžko říci vše, co z tebe, duše drahá, dýše129 Letí vichr plání dlouhou, v mračen roje130 Že jsem s tebou v každé chvíli, ty to víš131 [158] Hladiti tvé kadeře kdy budu zaszas...?132 Rád zřím z jara na větvičcevětvici první lístek svěží133 Věř mi, že jsi v nedbalkách krásná134 Budeme se milovati, jako že se milujem135 Ta plnost tvého těla136 Ústa věčných slastí zdroje137 Řekli jsme si tisíckrát138 Jaké ráje, jaké vděky kynou za tvým prahem139 Dítě snů mých, jak jsi sladká, duše!140 Všecko v tobě gracie a něha jistá141 Byla noc, já listy tvoje pálil142 Jak ti říci, co mi jest tělo tvojetvoje?143 Od rána mou duší zmítá nepokoj144 Řekni sama, nebyli jsme děti včera145 Já jsem šílil, ty jsi moudrá byla146 Prchne čas a prchne chvíle, zas tě budu mít147 Držíš mne a musím dále, proč nemohu zůstatizůstati?148 Listy tvoje, odkud jen se, pověz, temení?149 Rozlila jsi paprsk štěstí v moji duši150 Mluvím s tebou, noc je tichá, jdeš užjiž spat?151
Poznámky redakční153
[159] Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze
E: jj + sf; 2004 [160]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Nové souborné vydání básnických spisů Jaroslava Vrchlického; Voborník, Jan; Otto, Jan; Průmyslová tiskárna v Praze; Unie

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 160