IX.
To lásky osud, každou chvíli blaha
To lásky osud, každou chvíli blaha
že draze musí sobě vykoupiti,
že sotva paprsk do duše nám sahá,
hned za ním černá noc se musí tmíti.
Však poslední než bude paprsk zase,
jenž s čela lásky v hroby naše padne,
v tvých očích vzplane opět v staré kráse
a rázem zaplaší vše stíny chladné.
Jen trpět nesmíš! Vědomí to bolí,
jen s klidem, důvěrou vše musíš nésti,
buď osud lásky naší jakýkoli,
nám duše nevezme, v těch bude kvésti.
Však věřím pevně, lepší přijdou časy,
kdy opět půjdem mezi stromy spolu,
mé oko v tvé ztopeno zlaté řasy,
má duše slov tvých sladkém ve hlaholu.
A budou věci vážné to a slavné,
jež řeknem si, svět o nichž pojmu nemá,
26
jak z doby mystické a starodávné
by lásky duch nás ovál perutěma.
Jak láska všech, kteří kdys milovali,
by vtělila se v naši lásku tajnou,
jak srdce všech, kdož k hvězdám zrak tu vzpjali,
by v naše vdechla svoji touhu bájnou.
A věřím pevně, lepší přijdou časy,
kdy vedle tebe s tváří usmívavou
si usednu a líbaje tvé vlasy
se vypláču nad tvojí drahou hlavou.
A budou slzy sladké to a vroucí,
v nich bude žár můj, sen můj, moje žití,
svá srdce tu jen uslyšíme tlouci...
ó blaho nejvyšší již o tom sníti!
27