XIV.
Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla,
Ta všecka drahá místa, kde láska naše květla,
jsou plná záře vlídné a paprsků a světla,
jak z polibků tvých cosi zůstalo by v nich,
tvé jakby třásly dechy se na všech haluzích.
Tam každý kvítek malý tak mile, družně kývá
a jak tvé drahé oko se v hloub až duše dívá,
tam každá nitka mechu k zastavení zve,
jak věčný nesla otisk by drahé nožky tvé.
A kde se bílá bříza ku temné olši kloní,
my dva to zakletí jsme a děláme to po ní,
jsou haluzemi ruce a je listím vlas,
jak míchal se a pojil a v tvářích se nám třás.
Ta všechna drahá místa, kde láska naše květla,
jak rámec naší lásky kol obrazu se spletla,
jak prsten, v kterém svítí její drahokam –
ó věř, že po své smrti já budu bloudit tam!
Jim žehnám v každém kroku, je vidím v každém snu,
jich dýchám poesii, kam šinu se a hnu,
jsou živa v duši mojí, na každém z nich tys,
Tvé oko, ruka, ňadra, vlas, tváře každý rys.
49
Věř, za večerů zimních, kdy všecko kryté tmou,
ta drahá svatá místa jak z jara pokvetou
to bude naše láska májem dýchat z nich,
jak májem svítíš drahá, ty drahá do snů mých!
50