ÚVODEM.
Duši, srdce, rozum, smysly, všecko žití
Tobě nesu.
bych moh úkoj sladký z tvojich retů píti,
Tobě nesu.
city v hloubi ňader tupě dřímající,
city, jež se raketami k nebi řítí,
Tobě nesu.
Touhu, labuť bílou, pod lotosy dumy
která spřádá v žabinci a vlhkém sítí,
Tobě nesu.
Vášeň, která rvát chce, líbat, hýřit, vraždit,
celé svého nitra bujné vlnobití
Tobě nesu.
Choutku okamžitou, nahé tvé zřít prsy,
v kameliích jejichž maliny dvě svítí,
Tobě nesu.
Slepou oddanost, jež – slepý pes a hladov –
za kořistí letí tam, kde krve stopu cítí,
Tobě nesu.
Rozmar, šaška v kápi obrazů, snů, frašek,
v zhaslém oku perel bachanal jenž vznítí,
Tobě nesu.
115
Písně, které vzrostly na úhor duše,
sedmikrásy, plané resedy též kvítí
Tobě nesu.
Abys věděla, kam hnu se, jdu, kam toužím,
že zas všady polibků svých krupobití
Tobě nesu.
116