Zas!
To kouzlo jsem juž zažil,
jímž láká letní den,
tím citem juž se snažil,
jenž zvlnil dnes můj sen.
Ten oheň juž jsem cítil,
jenž z révy plá mi v hruď,
v týž zápas juž se řítil,
jenž velí: Dobrý buď!
Ten úsměv sáh’ mi v duši,
jenž v očích ženy skryt,
jímž srdce výše buší
skřivanem nad blankyt!
Ten sladký hovor dětí
juž po paměti znám,
a v stínu těchže snětí
rok co rok sedávám.
17
A snad zas v báseň splítám
týž obraz a týž rým,
jak paprsky je chytám,
a sotva o tom vím.
A přece půvab jiný
a nový ve všem tom,
jsou hlubší dnes mi stíny,
ostřejší barev lom.
Je vlna průhlednější,
je sladší ptačí zpěv
a v ztmělé ňader skrejši
má rubínem žhne krev.
Hlas kdyby nyní s hůry
mi děl: Chceš poznovu
jít nocí skrze chmury
pod tíží okovů,
Kdekde radosti svit mizí,
kde naděj planý klas? –
V tom vzruchu jarní mízy
já vděčně řek’ bych: Zas!
18