I.
7
Modlitba.
K oltáři tvému kráčím, Pane,
jsou rozžehnuty svíce hvězd,
par změť jak dým kadidla vane
a svatvečer v mém srdci jest.
Buď sláva tobě na nebesích!
Buď sláva v chatě chudiny!
Tys život, v jehož valných plesích
zem chví se, mořské hlubiny.
Že’s věčný v hmotě, Pane, věřím,
a ta je živa, věčný proud,
tvou velkostí svou slabost měřímměřím,
že tys – mně nelze zahynout!
Neb ty se ve mně proměňuješ,
ty čistý v mého těla rmut,
jak větrem, vodou, mlhou pluješ
vždy nedostupný, nedotknut!
[9]
Rád všecko přijímám z tvé ruky,
tím křehkosti své svlékám pýr,
že v mojich vášní nesouzvuky
vlá shoda, souzvuk, klid a mír.
Ty pravíš Amen! Zrak můj září,
víc pout svých necítím juž trest,
jsem kněz i oběťoběť, ku oltáři,oltáři
jež kráčí v zářízáři věčných hvězd.
10
Jarní symfonie.
Ó Majo, slétáš ve paprscích k zemi,
ji denně koupáš světla ručejemi,
jí život vlíváš každým novým dechem,
až míza v poupata se žene spěchem,
až zaleskne se v slunci kůra hladká
na bříze, odkud šťáva kypí sladká,
kam zástup mravenců se sběhne bdělý,
kde motýl mihne se, kde bzučí včely.
Ó Majo, trháš ledná řeky pouta,
do zahrad vlhkého ty šlehneš kouta,
kde bují kopřivy a malin keře.
Lednáčky zaženeš ty na jezeře
a v krátce nahradíš je vlašťovkami.
Kol nahých skal zní jiřiček zpěv známý
a přívozník, loď jehož spala v houšti,
ji odvazuje, řetěz do ní spouští,
co nad ním azurem šik čápů letí,
za nimiž ze vsi pokřikují děti.
Ó Majo, tebou ve hlubokém lese
mech pohne se a třtina ta se třese,
11
laň plachá důvěrně se dívá z mlází
a tryskem perly v ostružiny hází,
jak běží kolouch přes mýtinu, v páře
jež tmí se vlhké, kterou kmitá záře.
I jahodí v příštího plodu tuše
se chví, jak Dryada, ta stromů duše,
by tkla se jeho lemem svojí řízy.
Jak paprsk vever mihne se a mizí,
zem duní, mech se čeří, kapraď kývá,
tu datel ťuká a drozd jinde zpívá;
ó Majo dobrá, měkká, velká, snivá!
Jdeš světem, který trne udivený,
jdešjdeš, v obličeji všecku něhu ženy,
jdešjdeš, dlaně plny paprsků a zlata,
jdeš, vajíčka hned v hnízdech kropenatá
se zachví zárodky, se staré vrby,
jež u potoka v dumách svých se hrbí,
to prší jehněd jantarem a skále
té zasmušilé, staré, rozvětralé
proud stříbra stéká přes tváře a bradu;
jdeš, tříštíš v duhy žernov vodopádů,
jdeš, v struny měníš pružný mech a hladký,
jdeš s písní milenců a s dechem matky,
ba v samot okna poloslepá hledneš
a prachem, špínou paprslek v nich zvedneš,
jenž spal tam, na tě čekal, aby hráti
moh’ vteřinu v nich, nežli se noc vrátí.
12
Ó Majo, lékaři ty, čaroději,
ó tvůrce nejkrásnějších epopejí,
jež zpívá srdce mládí ve rozpuku,
ó bohyně, ó Muso, dej mi ruku,
veď z města mne, v dál, modravé kde chlumy
se točí v amfiteatr, kde šumí
bříz mladých skupina na slunné stráni!
Tam zaveď mne a těšící svou dlaní
vrať úkoj srdci, duši požehnání!
Tys mládí světa, Majo přespanilá,
je v tobě povzlet, ruch a naděj, síla,
je v tobě láska, milenci to vědí.
Dva drozdi na větvici jedné sedí
a nesplaší se, ty když kráčíš polem,
a skřivan jásající v lánu holém
ví, o hnízdo že postaráš se jemu,
až svedeš k osení jej zvlněnému,
by hlídal svojím zpěvem klasy příští,
v jichž osinách se tvoje slzy blýští.
Než přeletíš svět, až zví celá země,
že’sže’s, MajoMajo, tady, ó pak slétni ke mně,
jenž poslední z tvých dětí na tě čeká,
jenž denně toužebně zří do daleka,
zda v brilliantech řeka se juž taví,
zda pod římsou vlašťovky hnízda staví,
zda čápi letí, zda se z luhů kouří...
Já větrů jarních rád naslouchám bouři,
neb v nich ty vjezd svůj slavíš vítězící,
13
ó paní kosmu s vážnou Sibyll lící
snů dětských plna! – Nechci z tvého klínu
šperk jasu, květů, chci jen, řasy stínů
by na víčka mi padly v spánku tiše,
jak v rozkvetlé když sněženky máj dýše,
bych tebou dotknut bez vědomí, sladce,
skráň sklonil na ňádra té velké matce,
ty jejíž dcerou jsi! – bych trpěl málo,
by ještě v umírání se mi zdálo,
že dobře tak, že všichni zde jsou šťastní
a celý svět je velkou, krásnou básní!
14
Jarní dnové.
Tak s bolným vítám citem
vy, jarní dnové, vás,
před prvním slunka svitem
kdy ustupuje mráz;
Kdykdy poprv táhne vzduchem
jak ševel perutí
a země tajným ruchem
se chví a v pohnutí,
Kdykdy zvolna, z nenadání
se poprv dlouží den
a tucha jara plání
jde jako hlavou sen;
Tutu ve hrudi se hlásí
a šepce divná zvěst:
ó s Bohem snové krásy,
kdy plát jen chtěl’s a kvést!
15
Ne více jásot plesný,
ne dívek žert a smích,
kdy celý svět nám těsný
plál v růžích, paprscích!
Ne odvahu víc k práci,
ne vrchovatá číš,
ve tiché resignaci
když cítíš pout svých tíž:
Jen úsměv aspoň tichý
kéž skane jako smír
v tříšť pokořené pýchy,
v hasnoucích vášní vír.
Bych přes ty hody jara,
juž cizí tobě dnes,
přes léto, v kterém hárá
všech barev, zvuků ples,
Životaživota bouři slyšel
jak dálnou hudbu sfer
a k jeseně dnům přišel
tak sladkým v podvečer!
16
Zas!
To kouzlo jsem juž zažil,
jímž láká letní den,
tím citem juž se snažil,
jenž zvlnil dnes můj sen.
Ten oheň juž jsem cítil,
jenž z révy plá mi v hruď,
v týž zápas juž se řítil,
jenž velí: Dobrý buď!
Ten úsměv sáh’ mi v duši,
jenž v očích ženy skryt,
jímž srdce výše buší
skřivanem nad blankyt!
Ten sladký hovor dětí
juž po paměti znám,
a v stínu těchže snětí
rok co rok sedávám.
17
A snad zas v báseň splítám
týž obraz a týž rým,
jak paprsky je chytám,
a sotva o tom vím.
A přece půvab jiný
a nový ve všem tom,
jsou hlubší dnes mi stíny,
ostřejší barev lom.
Je vlna průhlednější,
je sladší ptačí zpěv
a v ztmělé ňader skrejši
má rubínem žhne krev.
Hlas kdyby nyní s hůry
mi děl: Chceš poznovu
jít nocí skrze chmury
pod tíží okovů,
Kdekde radosti svit mizí,
kde naděj planý klas? –
V tom vzruchu jarní mízy
já vděčně řek’ bych: Zas!
18
Večer.
(Dvojí rondeau.)
Zas kane s křídel noci velký mír
na rány země i ve srdcí rány;
cos vzduchem chví se, dech kouzelných lyr,
pod prsty duchů u východní brány.
Zas ticho trůní, kde hřměl shon a vír,
květ loká rosu, hvězdami jsou tkány
čalouny nebes; zvolna na vše strany
zas kane s křídel noci velký mír.
Jasmínu květy listím rozsypány
v tmu svítí vzduchem hlubším nad safír
a odpuštění padá, shoda, smír
na rány země i ve srdcí rány.
Prach všednosti se mění v květný pýr
a slzí ručej v číše sladké many
i vášně usínají zkolébány,
co vzduchem chví se dech kouzelných lyr.
19
I zapomínášzapomínáš, život štěp je planý,
spí vina, červ, usíná lítost, štír,
vzpomínka prchá v dálku, netopýr,
pod prsty duchů u východní brány.
I lokáš celou lačnou duší mír
a cítíš, jak se celí srdce rány,
co vzduchem chví se, dech kouzelných lyr,
sen o mladosti zašlé duhotkaný
zas kane s křídel noci.
20
Pavouk.
Kdys lesem šel jsem, šerý byl a tmavý.
Své borovice ukláněly hlavy
pod větví dechem, znělo to a vřelo,
jak srdce země by se pod tím chvělo
a ptalo se, kam ona mračna táhla,
jež třásní svou do korun stromů sáhla,
tak šedá, smutná jako tažní ptáci.
Co rychle, plaše krok můj v mech se ztrácí,
hloub vnikám v les, kvil větrů kol se tiší
a náhle stojím v hlubé, pusté tiši
a cítím větru bouř, zní kdesi za mnou,
se hlásí z daleka jen notou klamnou,
zde mrtvo, šero, skoro teplo kolem.
Kmen korunou a tráva kývá stvolem
jak v polosnění, jahoda v svém oku
má deštnou slzu, kdesi ve hluboku
teď houknul doupnák – táhlý zvuk a dlouhý!
Mé srdce bylo plno divné touhy,
co chtěl jsem, nevím, kam jsem šel, jen hádám;
a přes pahýl a vývrať jak tu padám,
cos zaleklo mne: pavučin síť jemná,
kde větvic houšť se ukláněla temná,
21
jak zdobná krajka ve vzduchu se chvěla
a byla dosud nedotknutá, celá
a s výší muže s kmenu na kmen blízký
se táhla k zemi přes jalovec nízký
až do trávy, kde deštných kapek chytla
si jako perel v obrubu a kmitla
mdlým stříbrem ve brunátné vlně mechu.
Stál náhle před ní jsem a beze dechu
já musil na své zastavit se pouti,
já neměl odvahy, ji protrhnouti,
tak pravidelně byla zosnovánazosnována,
tak umně, dokonale kolem stkána,
jak závoj měkký, průsvitný a hebký.
Jak stál bych všehomíra u kolébky,
kde božské dítě, přírody taj, leží,
já zachvěl se, dech vlastní zdržel stěží
a v tenký závoj bázlivě zřel z dáli,
jak v onen, v nějž se věčná Isis halí.
A mroucího co slunce hasly blesky
kdes v stromů korunách, v ty arabeskyarabesky,
jež pojily se v kruhy stále užšíužší,
já toho zřel, jenž přediva byl duší.
Tam v středu sítě velký pavouk seděl,
ne jedním, očí stem on ke mně hleděl,
jak galvanisovat by chtěl mne šerý.
Byl jako v sluncí víru, odkud sterý
proud žití kypí, jakýsi bod pevný.
Byl tmavý, šerý, posupný a hněvný,
tkal na svém stavu, tichý tkadlec lesů.
A já jsem naň se dlouho díval v děsu
a hrozná Maja, matka zjevů, žitížití,
22
v mé duši ožila, já v této síti
zřel celý kosmos, kterak z ní se souká,
jak tato vlákna z těla toho brouka
a pochopil jsem Indů starou báji
i symbol, jenž se v tomto hmyzu tají
všech přerodů, změn bytostí a tvarůtvarů,
jež lehky, hravy, napodobí páru,
kol chvíli tančí v slunce hravém třpytu
a mizí, hynou, sotva na pažitu
jak hlemýždě pouť slinu postříbřenou
v sled zůstaví, jsou dýmem a jsou pěnou,
hra, přelud, stínstín, a přece život celý.
Ó básníku, jenž pozorný a bdělý
zříš v kosmu divadlo, zde postůj chvíli!
Viz pavučinu, jak se větrem chýlí
a prohýbá! Viz pavouka v ní tkáti!
Sám sobě světem neví, co je státi,
vždy v práci tiché dále tká a tvoří...
Má duše tenkrát rovna byla moři.
23
S večerem.
S večerem, jenž se blíží,
se duše v sebe hřížíhříží,
ve stíny, jež kol hrají,
jak s duchy hovoří;
v minulém hýří čase,
co dále bude, ptá se,
a v přeludů svých báji
se znova ponoří.
Ta síť z pavučin stkána
je leckde potrhána
a místo perel pouze
v ní hraje slzný třpyt –
a přec neváháš v boji
na rány duše svojí,
na oddech, v úkoj touze
ji sobě přiložit.
Ač schrána je tak měkká,
že, krev kde nejvíc stéká,
do ran se sdílně klade
a bolest zastaví;
24
jak do chladných vln plesa
že zmdlená hlava klesá,
se podá jak v dny mladé
v plen sladké únavy.
A dlouho sedíš v stíně,
té žehnáš pavučině
a rozžehnouti světlo
se skoro obáváš.
Kdos vstoup’ – se nehneš ani,
skráň složenou v své dlani
ty cítíš, cosi zkvetlo,
cos v hloubi duše máš.
To asfodelu bledý
květ, slzí tají sledy,
bez vůně, ale snivý
jak milá ženská tvář
a z něho v srdce padá,
kde vášní vřela váda,
dech míru konejšivý
a upomínky zář!
25
V jeseni.
– Paní Karle Bezdíčkové. –
Ten tichý kout a zádumčivý časčas,
kdy příroda dřív, než se chystá spáti,
šperk listů pestrých tká si v hnědý vlas
a sílu poslední svou nechá vzpláti
na slunných stráních i v údolů stínu,
v javoru ohni i v purpuru dřínu!
Jak plane to a svítí odevšad,
v nach temný kterak brunátně to hoří!
Jak proti stráni veských ze zahrad
se stohy jablek z vlhké trávy noří!
Jak rudá jsoujsou, jak planou a jak snivý
dech vedle mají načesané slívy!
To barev orgie, kam padne zrak,
plá v nach to, žluť a měď, do fialova
po stráni táhlé... Ztichnul dávno pták
a celý kraj tu leží beze slova
i ručej ztich’ i oněmělo sítí,
jen barvy hovoří, jen barvy svítí.
26
Jdem po hrázi, na louce vedle nás,
jež ocúny do bledých tónů zkvetla,
dvě kravky chýlí k vlhké trávě vazvaz,
co olšemi plá zlatá prška světla,
dál žena v rudém šátku, v ruce s prutem...
Vše tone v divném osvětlení žlutém.
A ve výši strž mračen zázračná!
Tam kathedrály a tam sopek řada,
tam báječná ční města oblačná,
cos vstává rázem tam a cosi padá;
cos tře se, hroutí, boří, v ohni města,
jichž středem safírná se táhne cesta.
A dole v změti hlohu, babyk, trav
jak rudé slzy hoří šípky žhavé
a tmí se modrých trnek dumný háv
a ptačí zob stře hrozny svoje tmavé;
s posledním jetelem na suché mezi
plá slzička ve svadlých listů rezi.
A ticho všady, ticho!... Slyšíš tep
tajného žití, které odumírá.
Tam vesnický hoch sedl na otep
a k dívce proti němu vážně zírá
a mlčí oba, ani nežertují,
zří, oblaka jak tiše nebem plují.
27
Zimní procházka.
Jdem parkem v zimě, lupení druž sporá
se lehce chvěje na dubech i břízách,
mhou luna kmitá hektická a chorá,
mhou stromy stojí jako v bílých řízách.
My pouze, černé skvrny v pláni bílé,
jdem zmrzlou cestou, která jíním šedá,
jdem, bychom šli, bez směru, nahodile,
před námi havranů pár křídla zvedá.
Hle, odletují s křikem. I těm cizí
je tady krok náš. My jsme zmlkli zcela,
svět dokola nám v jednom šeru mizí,
jdem, jakby všem nám prchla duše z těla.
Jdem jako stíny, jež na plátno sněhu
kdos z kouzedlné svítilny své hází,
jdem v neurčito mlhou beze břehubřehu,
jen ztracených dnů žluč nás doprovází.
28
Modlitba.
Ty svatá sílo, z útlých snítek
jež kouzlíš z jara nový květ,
že brzy v celém moři kytek
se ztápí svět!
Ty svatá sílo, ptačí křídlo
jež zvedáš ku výši a v let,
že zpívá, zvučí vše, co stydlo,
že písní svět!
Ty svatá sílo, v hroudě tmavé
jež v zrno spící dýcháš vznět,
až klasů kol vlá moře plavé,
by živ byl svět!
Ty svatá sílo, vždy stůj u mne,
ať nesedne mi k srdci led;
i v hrobů ticho slétni dumné,
jeť tebou svět!
29
II.
[31]
Úvodem k hudební produkci.
Pst! – Juž taktovka mistra
se k pultu letem kloní
a vřava tónů bystrá
jí v zápětí juž zvoní.
Vějíře dovádivédovádivé,
juž zastavte se chvíli,
ve hudbě sladce tklivé
to z hloubi lká a kvílí.
Vy rozžhavené oči,
vy ústa purpurovápurpurová,
v ráz po vás trilek skočí
i melodie nová.
Na chvíli umlkněte,
jsou marné vaše shony;
teď jiná růže květe,
jsou lístky její – tóny.
33
A lístky ty jsou vonné,
tak tiše v duši kanou,
ta blažená v nich tone,
jsouť opiem i mannou.
Ó slyšte, flétna stůně
jak leknín ku měsíci,
ta hudba víc než vůně,
než slovo může říci!
Kam zrak se neodváží,
kde zaráží se ruka,
až srdce ku zápraží
ta hudba jde a ťuká.
Co poesií zveme
jen v ouško šeptajíce,
v tom slově: Milujeme!
dí hudba, ano více.
Toť prsten Šalamóna,
jenž duše k sobě láká,
Toťtoť víc než archy clona,
toť víc než píseň ptáka!
Toť věčná duše světa,
jež po vesmíru zpívá,
v kaskádách zvuků zkvétá
a do srdcí se dívá.
34
Toť vašich tváří oval,
toť vašich ňader vlna,
za níž se Milek schoval,
ta šelma tajůplná.
On v sladké hudbě zvedá
jich rhytmus pod vějíři,
on vinen, neposeda,
že líčko se kdes pýří.
Jak citů chce hra bystrábystrá,
motýla studu honí –
Pst! Juž taktovka mistra
se k pultu letem kloní.
35
Sáhni v srdce!
Jen sáhni v srdce, ať to bolí,
vždy něco ležet najdeš tam,
kýs poklad zakopaný v poli,
juž z dálky kmitá modrý plam.
Díš, vyhráno že tam je všecko,
ó starou tuto píseň znám,
tak v zakleté kdys hoře děcko
strop zřelo, stěny – drahokam.
Znáš zvěst, havranů černá stáda
jak nosí šperků vzácných směs
kams v opuštěná, šerá lada,
kde tmí se skála, mračí les?
Jak Mefisto pak chtěje svésti
ctnost mladou v lásky hříšné ples,
ten poklad našel na rozcestí,
jejž havranů sbor mu tam snes’?
Ty havrany znáš! Péče, trudy!
Ach odkud, rci, se vzali jen?
Ten prsten – symbol tvojí nudy,
ta jehla – ňader tvojich sten;
36
ty perly kalné – slzy tvoje,
ten rubín – o kráse tvůj sen,
ty mince – blýskavých dum roje.
Tvůj život celý proměněn!
A proto směle v srdce sáhni,
tam rovněž poklad skrytý jest,
jen hloub a hloub se k tůni nahni
u opuštěných, smutných cest.
Jak ďábel nevinnou chceš duši
v rej orgií svých rájů svést,
dát ples jí, který sotva tušítuší,
květ v kšticikštici, na skráň moře hvězd!
Ó nemysli, že srdce prázdné,
tam vždycky jakýs dřímá cit,
chřest rolničky, jež dí ti: Blázne!
tón zvonů, jež hřmí nad blankyt,
zvuk polibků ten lichotivý,
ston, kterým zmírající škyt’ –
Jen chyť jej teplý, vřelý, živý
a musí pravou písní být!
37
Boecklin a Smrt.
Byl v plném sil svých rozpuku.
Jej genius ved’ za ruku,
zřel v moře tůň i v azur nebe,
tu napadlo mu: „Maluj sebe!“
Pln žití, smíchu štětec vzal.
Kdos, cítí náhle, vzadu stál,
tvář obrátil – hle, právě za ním
Smrt stála s děsným ušklíbáním.
I cítil náhle v žilách mráz,
byl slabší,slabší jeho štětce ráz
i váznul hlas mu skoro v hrdle
a barev tóny divně stvrdlé.
Na svého hosta pohled’ blíž,
zřel, kterak hlavu chýlí níž,
a vidí, na skřipky on hrajehraje,
a slyší divné, divné báje.
Ty skřipky, na které hrál host,
to vybělená sluncem kost,
hnát smyčec, žíně, které kvílí,
to dlouhé ženské vlasy byly.
38
A hrála Smrt: „Vše mam a klam,
já tebe mám juž tu i tam,
kam hneš se, za tebou se šinu
a nevíš sám, tě k srdci vinu.
Když lokáš z číše nadšení,
jsem na dně její – zděšení,
když barev orgie tě zpíjí,
jsem pohřební v nich melodií.
A dělej, co chceš, já tě mám,
jsi můj a vše jest klam a mam,
rci sám, co můžeš? Marné boje!
když chci, je torso dílo tvoje!“
Tak hnátem dávala si takt
a tónů ostrých katarakt
se lil jak jiskry do tmy noční.
„Nuž, máš-li chuť, svou práci počni!“
Však mistr jen se pousmál,
zas pevnou rukou štětec vzal:
„To sobě vymyslyla’s špatně,
nuž škleb se věčně na mém plátně!
Jsi stále za mnou, vím to, vím,
měmně chytáš štětec – tomu rým,
tu brk, tam štětec lámeš v kusy
a vyhraješ – že tak být musí.
39
Leč to náš triumf jediný,
se vnořit v žití hlubiny
pod zrakem tvým, když nejvíc číháš,
být tvůrcem, kde svou kosu zdvíháš.
Já nevím – ty však nevíš též,
kde všeho cíl, kde pravda, lež,
ty slepě jdeš – já vidím pouze,
co nesmrtelné v mojí touze.
A tak jen dále za mnou stůj
a stokrát řekni: „Můj jsi, můj!“
a hraj si dál a co chceš, zpívej,
pitvorně k tomu hlavou kývej!
Mně jedno, paní zubatá!
Má duše divně dojatá
před zrakem tvým jen chytá žití,
jež nekonečnem plá a svítí...“
A bleskem štětec letěl dál,
Smrt hrála, mistr se však smál,
zvyk’ Smrti – neb se nepoleká,
kdo tvoří. Ať si kmotra čeká!
40
Tom. Cannizzarovi po přečtení jeho knihy „Cinis“.
Jak slunce naposled než za hory se sřítí,
než padne v stínů hlubiny,
si strhne s hlavy své šperk všecken, kterým svítí,
zář arabesek svých, vše paprsků svých kvítí,
své topasy a rubíny;
Aa světla orgií svět naposledy zpíjí,
sta ohňů na vrcholu střech,
sta zažhne zrcadel na věžích, utopií
že lesku vesmír jest, zkad kaskády se lijí
do oken, dveří všech;
Popo slavném západu pak lehce se mu zmírá,
víť hora, údol, stráň i luh,
že pod ním celá zem se rozzvučela, lyra,
i zhasne v lůně vln, by noc až přejde čirá,
zas povstalo jak Bůh:
Tak rovněž ze hlubin tvé duše rozjitřenérozjitřené,
než velká noc tě zahalízahalí,
proud zpěvů vytrysknul, jak duha výš se klene,
plá v raket tisíci, jak bystřina se žene
a rozlétá se do dáli!
41
Však černý onen mrak, ta noc, která ti hrozí,
jenž pozadím té záře jest,
zda není branou ti, zkad vzejdou noví bozi?
Mrak máš jen na očích, jej v duši mají mnozí,
však nemají tvých hvězd.
Tož vejdi zmužile jak athlet v jeho stíny,
když křídlem svým tě zahrne,
vstup s myslí nezvratnou v ty černé prohlubiny!
Zpěv nový zní ti vstříc! Ve větru chví se třtiny,
však cedr – netrne!
Zpěv nový zní ti vstříc, zpěv Isidy a Fata.
Čím zemský náš mu kvil?
Co byla Homeru tělesných očí ztráta?
Co byla Miltonu? Zář rájů oboum zlatá
z těch tmavých tryskla chvil.
Jak Ježíš Šimona, máš syna, ano dceru,
jak Oidip Antigonu, máš,
věř, půjdeš v záři dál, jen my zůstanem v šeru,
zrak duše obrácen prorocky v jinou sferu,
ty novým ohněm vzpláš.
Co v stínech pod tebou, tví přátelé a žáci
stát budou, v tváři žasžas,
a ptát se druha druh: Ký hlas to, jenž se ztrácí
ve hvězdách kaskády jak varhan a se vrací
po pausách k zemi zas?
42
Po ukončení překladu Goethova „Fausta“.
Jen děkovat! – Co možno dělat více,
kdy slovo vázne a se tají dech,
v té básni zřel jsem božství v zřítelnice,
v ní prožil, v čem jsem hýřil v sladkých snech.
Teď v žití mé ať vzplane večernice!
Co ostatní? Já více nemám spěch,
jsem hotov s prací dne. – Co přijít může,
jsou porosené podzimní jen růže.
Jen děkovat! – Zda plálo ve mně cosi,
co nad všednost se k světlu vymyká,
tak tiše jen jak šepty ve rákosí
a sladce jako píseň slavíka,
teď po skončené práci lká a prosí
a tvrdých srdcí v snu se dotýká;
než pohřbeno, zde vyzní prázdným echem
jsouc pohlceno všední vřavy spěchem.
Jen děkovat! – Co napjalo jich síly
a lepších mne, břeh zůstal v mlhách jen,
a také kráse, také dobru žili,
svět zhltil je, všednosti klesli v plen.
43
Ten zázrak cením, dojít šťastně k cíli,
kde nad propastí los náš zavěšen,
kde každé „zítra“ vzácný dar je bohů,
kde naše „chci“ je rob našeho „mohu“.
Jen děkovat! – neb zřídka v lidské pouti
nám zlíbá čelo anděl splnění,
v té vřavě, kde se boří vše a hroutí,
kde světlem v průvanu je nadšení,
mně bylo dáno vesmír obsáhnouti
a v jedné aspoň brázdě umění,
nechť zvukem slova jen a echem rýmů
se aspoň přiblížiti – k nejvyššímu.
44
Houslistka.
– SLEČNĚ LOTĚ KHEILOVÉ. –
Kdys v šeru snil jsem gotického dómu
při varhan zvuku; jak hlas dálných hromůhromů,
jenž zmíral a pod klenbou perutěmi
se raněného ptáka třás’, než němý
zhas’ pro vždycky. Tma spěla chrámu lodí.
Tu paprsk zlatý jak prst, který vodí
z tmy duše k světlu, v okně malbou ztmělém
se zachvěl, v rubínu hrál zkrvavělém,
vřel v jantaru a toužil v amethystu
a smál se v plném smaragdovém listu,
jenž girlandou se kolem okna vinul.
A z půdy zlaté světlý zjev mi kynul:
Stál anděl tam jak na oblaku z fijal,
šat jeho barvu oblakovou přijal,
byl jako vdechnut na skle, jež se chvělo
pod slunce září. Průsvitavé tělo
jak páry dech, jak lilie květ bílý,
a dětská brada nad housle se chýlí
a ruka dlouhá, bílá smyčcem vládne.
Ó zázrak sladký! Kouzelný zvuk vpadne
tam, varhan vážný, slavný hlas kde ustal.
Pod rukou děcka příval tónů vzrůstal,
však jiných, sladších, plných jasu, pele,
45
duh vodopádů, stříbra z jitrocele,
tak etherický, čistý, zvonkovitý
jak z rolniček, z dětského smíchu slitýslitý,
a přec tak silný, víry pln a touhy.
A ruky vzmach jsem viděl, klidný, dlouhýdlouhý,
s tím gestem plným gracie a něhy.
Jak paprslek byl, pod nímž tají sněhy,
jak poupat ruch, když tady mladá Vesna,
jíž jasmínová poupata jsou těsná.
A snivý anděl v okně na oblaku
hrál... celý dóm tál pozvolna mi v zraku
jak chaos zvuků, světla zvuk se pěnil
a dóm se zvolna v moderní sál změnil
a z okna anděl vystoup’ v bílé říze,
hrál dojemně, tak toužebně a cize
a sladce vždy... To stejný tváře ovál,
týž mládí pel, zkad ještě nezburcoval
zlý lovec, život, dětinných snů ptáče.
A v houslích zpívá to a stená, pláče
a směje se jak první políbení,
jak smavý žert a něha rozloučení
a z všeho umění ta velká síla,
ten k žití vzruch, v němž poesie víla
se stále směje, již do tónů svábil
duch krásy, když ji všední život zabil,
by odtamtud nám posvětila žití
vším, co se leskne, hřeje, plane, svítí,
by rek byl muž, andělem dívka snivá...
Ó dívkodívko, hraj, ať život v hudbu splývá!
46
Ten život.
Ten svět pln zjevů, jež se v bezdno řítí,
tu nocí tmí se a tam zorou svítí
pln orgie a prostoty a něhy,
kde s pólů ledem tropů palné žehy
se střídají a potírají v tísni,
jak, básníku, chceš zachytit v své písni?
Teď chápeš, proč byl Homer, Milton slepý:
spíš okem ducha lze ten velkolepý
a valný kosmos stihnout, příliš vzpnuli
zrak těla za ním, proto oslepnuli,
neb z jeho zjevů směsí děs vlá tajný.
Toť obrovitý je ten hrozen bájný,
jejž druhdy nesli z kananejské země
na ukázku, by nevěřící plémě
vše divy, které tam jim kynou, zřelo
a s bázní před Jahvé v prach střelo čelo.
Toť hrozen velký, kolik zrn má asi!
Zrn manny, dojmů, citů, hrůzy, krásy
a na všech ideálů chví se rosa
a ty jsi ubohá a malá vosa,
jež těká bzučíc kol a lačná čeká,
kde šťáva z rozpuklého zrnka stéká
a krůpěj stačí ti, bys tvořil světy.
47
Ó jen se opij šťavou tou! Tvé rety
ať jiné ani šťávy nepoznají!
Svět sám je v svojí skutečnosti bájí
tou největší, ty lepší nevytvoříš
a krváceje nechť se v nitro noříš,
za kapku stojí to, jež svítí zlatem
a kterou zachytí tvá sloka chvatem.
Tak děcko na ňadrech své roditelky
si krůpěj chytá, bující a velký
prs kterou pouští jako perlu bílou.
Ó života jen celou drž se silou!
48
S výtiskem knihy „Život a smrt“.
(Paní Mary Robinsonové – Darmesteter.)
Ač tváří neznám tě, já zřím,
jak nad mnohý se kloníš list,
jak slovo, myšlénka ti dým;
snad chtěla bys – však nelze číst.
Nám všem se lépe neděje,
jeť božství němé ve mračnech,
své sny a svoje naděje
šlem za ním, jásot svůj a vzdech.
My víme, že nás neslyší,
že nerozumí našim snům,
a tvrdošijně ku výši
kadidlo tihne našich dum,
Óó nechť se ztratí každý hlas,
jenž z prachu ku světlu se zdvih’,
nechť němý Bůh! – My lkáme zas.
Buď lepší osud veršů mých!
49
Při čtení poslední série Hugovy knihy „Celá lyra“.
You hear this fellow in the cellarage
hic et ubique...
Hamlet.
Tak zas k nám zní tvá píseň nesmrtelná!
Zde kyklopické čelo, ruka dělná,
ty kleště věčné výhně, odkud žhavé
jsi drahokamy zářící a tmavé,
tu tekoucí, tu vyhráněné v krystal,
ven tahal a je do koruny schystal
na čelo poesie příštích věků!
Z dna hrobu svého mluvíš ku člověku
po letech v stejné, velké síle svěží
a dnové jdou, jak vlny v řece běží,
ty žene vkus, těm směr podává moda,
však všecky jsou jen voda, voda, voda...
Ty paprsk do ní, voda duhou září!
Z dna hrobu věšteckou se díváš tváří
a mluvíš k malým, mluvíš k trpaslíkům
a čelíš vřavě, lání, sporům, křikům,
v svém srdci stejnou lásku ku trpícím
a stejný soucit k zaslzeným lícím,
po půlstoletí člověk týž a jeden!
Ty ukazuješ ztracený nám eden,
50
nás učíš stáří ctít, mít v lásce dítě,
v mrak noříš se a hledíš na úsvitě,
kde v paprscích se nítí zlatá brána
velkého příští! Tvůj hněv na tyrana
zní z hloubi spravedlivých čistých ňader,
tvé moudrosti plod pln je sladkých jader
a v stejné síle, duše všehomíra,
zní v písni tvojí posud celá lyra!
51
Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“.
I.
I.
Jest dokonáno, mistře Ludvíku!
Jak druhdy ty smím pozdravit juž břeh.
Ach, cítím v ňadrech tisíc slavíků,
vzlet ku výši, polibků vroucích žeh,
v změť mávajících šátků, v pokřiku,
jenž zástupů se chvěje na ústech,
dlím s tebou hrdý člunu na pokraji,
na kterém s tebou jel jsem v moři bájí.
II.
II.
My spolu dvanáct let jsme svorně žili
a svorně taktem šel nám srdcí tluk;
jak milenec se ku milence chýlí
a chytá dech, já chytal sloky zvukzvuk,
ať hřímá, jásá, usmívá se, kvílí,
nad tebou skloněn, pozdní doby vnukvnuk,
jsem ptal se málo, komu zpěv tvůj vhod?
Mně líbil se, tož Pegasa jsem bod’.
52
III.
III.
A jeli jsme, jak tvůj hřměl hippogryf
přes vývratě a strže, moře, lesy,
kde sličný profil dívčí na nás kýv’,
kde příšery se smály skalin tesy;
nám zem a moře, hvězdy, jeden div
a srdce lidské – nekonečné plesy!
A jeli jsme a lámali jsme dřevce
a poslouchali na hradech hlas pěvce.
IV.
IV.
A poznali jsme starou pravdu zas,
že vždycky člověk týž byl a jest jeden,
ať k požitku jej volá lásky hlas,
ať záštím, zlobou k zločinu je veden,
že láska bůh jest, sobectví že ďas,
že pouze v srdci každý má svůj eden,
že v sladkou báj se přísná pravda halí,
že velký osud je a člověk malý.
V.
V.
Že pravda mívá tisícerou masku,
že jediná a vítězná jest krása,
že umělec vždy vchází v krutou sázku,
že jeho pád vždy jeho velkost hlásá,
že jiskra dřímající ve oblásku
je sestrou těch, jež vlasatice střásá,
že v posled vše do jedné ústí věty,
květ, zvíře, člověk, ba i valné světy.
53
VI.
VI.
Ta věta zní: Vše nechat jak to běží,
když nemožný jest každý malý vzdor,
v báj skolébat se, líbat líčko svěží
a s úsměvem přes každý přejít spor.
Jen oře, rozmar, pustit bez otěží,
ať letí prostorem snů, meteor;
svět před námi byl, bude po nás dál
a vítěz vždy jest, kdo se nejvíc smál.
VII.
VII.
A v středu ruin těch a v hádek zmatku
že bohyní vždy krásná žena trůní,
boj života nám mění na pohádku
a duši tím je, čím květina vůní,
je krásná vždy v svém každém nedostatku
a blah je, kdo se v přízni její sluní,
když měkké ručky na skráň se mu kladou,
byť při tom tajnou škrtily jej zradou.
VIII.
VIII.
To pro život. Však rovněž pro umění
nám báseň tvoje dala pel i med:
Lze nadšením jen uvést do nadšení,
lze smíchem něčím býti v moři běd.
Jen vzletem nad potřebu všední, denní
lze trysknout v azur, ideálu v sled;
vše obraznost je, ta vítězí všude
a rozum za ní vždycky kulhat bude.
54
IX.
IX.
A nad Merlina kouzelník je rým,
ten přes propasti vzdušné klene mosty,
dnes harlekyn, jenž chrlí žert a šprým,
a zítra zlatník, který brousí skvosty,
dnes balvan hněvu, zítra snění dým,
jsouť Eumenidy, Elfi jeho hosty,
dnes Asrael to, který všecko deptá,
a zítra Faun, jenž v ucho nymfě šeptá.
X.
X.
A nad vším rozmar, svrchovaný pán,
potřásá v smíchu svými rolničkami,
kde vhod mu právě, svůj zavěsí stán,
dnes v krčmu, zítra v hrad a pozděj v chrámy;
tu příšery zve, draky do svých bran,
tam dvorné rytíře a sličné dámy
a když je dostal v objetí – je nechá
a blázen třeba do měsíce spěchá.
XI.
XI.
Ach, humor! Lepší doby rajské dítě,
host vzácný u nás, skorem cizinec!
Tys nebeského ptáka chyt’ v své sítě,
jej zavřel’s v úzkou svojí stance klec.
Tam zpívá nám, žel, uniká nám hbitě,
jdeť analysa za ním, vetřelec,
pel s křídel stírá mu – však on se směje
dál na stránkách tvé věčné epopeje.
55
XII.
XII.
Homere hravý šestnáctého věku!
Ó rytíři, ó dámy, písně, klání!
Ó dobrodružství láskou zpilých reků!
Ó vzdechy dívek, vzněty krásných paní!
Ó laury pěvců, květy nahých vděků,
v tmu věků bude hořet vaše plání!
Ó sladké nesmysly a luzné hříčky,
ó lsti a žerty, vtipů různé kličky!
XIII.
XIII.
Jak vše to lidské, včera jako dnes!
Lze věru posud šťastným v světě býti,
jen třeba, skráň by volnou člověk nes’,
směl říci, co si myslí a co cítí,
ať jak chce vyje předsudek, zlý pes,
ať syčí pomluv zmije, dále píti
a dále milovat a dál se bít
a ve všem celý, plný člověk být!
XIV.
XIV.
Však přijde čas a vyláme nám zuby.
Co potom? Jen tvé dílo zbude světu.
Jak druhdy Camoens jícnem nad záhuby
je vznášej výš, jen v něm svou poznej metu.
Tu záští cení se, tam závist zubí,
prach zapomnění leží v čerstvém květu;
však to nás nezmate, my přistali,
sny naše zhráněny jsou v krystaly.
56
XV.
XV.
Teď vzpomínám, jak s myslí lehkou věru
jsem balvan chytil epopeje tvojí.
Ach mládí, mládí! Dnes v dum dávných šeru
se ztrácí duch, dnes váhá a se bojí!
Kdo zavinil to? Osud v každém směru
a blázen, proti tomu kdo se strojí.
Zde malomocní blázni jsou i svatí –
leč kdo mi těchto dvanáct let mých vrátí?
XVI.
XVI.
Však nadarmo přec nevyzněly snad
v té době realismu, nudy, špíny.
Tvá báseň byla čarovný mi hrad
a z prosy vedla vždy mne v život jiný;
já tisíckrát vstal, tisíckrát jsem pad’,
tvé básně balvan chytit nejsa líný,
jak Sisyf valil jsem jej rýmů mořem,
v něm zmizel se svou radostí i hořem.
XVII.
XVII.
Dnes u cíle jsem! Tobě, mistře, dík!
Též v duši slyším zvony znít, hřmít děla;
těch málo ovšem, kteří v tento mžik
vstříc kynou mi, když úloha má celá.
Ať hydry jícen po mně jedem střík’,
já slyším peruť šumět archanděla,
tvé poesie peruť, velké, ryzí,
a před tou všecko malé jest a mizí.
57
III.
[59]
KamKam, Lásko, Mládí...
KamKam, Lásko, Mládí, v světě tmy a nudy?
Vy hvězdy jste, jež bídě naší zbyly,
jste maják cestu značící nám, kudy
za štěstím směřuje lem plachet bílý.
Vy hvězdy jste, jež bídě naší zbyly,
i cynik před vámi jest beze zbraně,
za štěstím směřuje lem plachet bílý,
kde na vlnách se váš svit zastkví maně.
I cynik před vámi jest beze zbraně,
vy svatosť jediná a nedotknutá!
Kde na vlnách váš svit se zastkví maně,
v ples hned se mění vřava žití krutá.
Vy svátosť jediná a nedotknutá!
Proč prcháte jen? Stůjte, prosím, chvilku,
v ples mění se hned vřava žití krutá,
když v bázni k vašemu se shýbám čílku.
61
Proč prcháte jen? Stůjte, prosím, chvilku!
TyTy, LáskoLásko, aspoň, když juž ty nene, Mládí!
Když v bázni k vašemu se shýbám čílku,
dech růží cítím, bezu van mne chladí.
TyTy, LáskoLásko, aspoň, když juž ty nene, Mládí!
Ó vizte zrak můj dlouhým pláčem rudý!
Dech růží cítím, bezu van mne chladí...
KamKam, Lásko, MládíMládí, v světě tmy a nudy?
62
Tři památníky.
Tři z různé doby památníky
mi často padnou do očí
a generac tří tužby, vzlyky
mi svojí mluvou tlumočí.
Nejstarší vázán ve sametu
má zlatou řízku, spony též
a věru více ohně, vzletu
a slov nikde víc nenajdeš.
V něm z růží vidíš loubí stkána,
hrdliček zástup jako sníh
a srdce šípem v středu zdrána
a labutí tlum v peřejích.
Kdes krajina – vždy při západu
a truchlá vrba cloní rov
a v rhytmického verše spádu
co v kámen psáno krásných slov!
A všady obětnice hoří
v girlandách květů do kola
a loďky táhnou v modrém moři
a tisíc srdcí plápolá.
63
Na každé straně desetkráte
čteš: Věčně tvůj a věčně tvá!
Ta láska zde v ořízce zlaté,
ta jistě věky přetrvá!
O přátelství tu psáno mnoho,
jež věčně neroztrhne hrob,
až v sled tě bolí hlava z toho,
tož k změně – v druhý oko stop!
Ten prostý je a z černé kůžekůže,
bez ozdob v rohu, po stranách,
však otevřeš, v něm číst se může
ve lapidárních literách:
„Až po letech tvé oko vlídné
na těchto stránkách spočine,
přej almužnu mi slzy bídné,
ó sladké dítě, nevinné!
Ba chceš-li třeba, dař mne kletbou,
i tato bude pamětí;
kdo klam a zhrdání měl setbou,
mít za plod můž’ jen prokletí!
Tož klň a laj! – Však přes mé jméno
lhostejně nejdi bez řečí,
by hloupě bylo zapomněno,
to byl by trest můj největší!“
64
Tak v Byronovském psáno tónu
a podpis jako v kámen vryt.
Však věřte, nad tiradu onu
že mnohem víc můj jímá cit
Posledníposlední z těchto památníků,
kde podpis ani nelze číst,
bez líčených slov, bouřných vzlyků,
kde pouhé datum kryje list.
A dále nepsal nikdo více.
Ó jistě chtěl bych přísahat,
že v touze dívčí zrak i líce
zřel nejvíc ten list plápolat.
Že prostičké ty cifry data
jí nejvíc k srdci mluvily,
v nich žila každá chvilka zlatá
té celé jejich idylly.
Bez deklamace, beze frásí,
jak přímé dlaně pevný stisk,
v boj odhodlání do nesnází
a vše pro pouhý srdce zisk.
Bez romantické kudrlinky,
bez žravé pýchy mrazivé:
zde pravé kouzlo upomínky,
tak cudné jako poctivé.
65
Nad mimosou z Riviery.
Ve vzduch naší zimy šerý,
kde mře každý vzlet a vznět,
sladce dýchá z Riviery
drobnolistý, žlutý květ.
V mlze, kterou pouze svítí
jinovatka stříbrem hvězd,
hlásá ten květ: Posud žití,
někde ještě vesna jest!
Na hebounkém útlém stonku
v bledých lístků zeleni
deštěm svojich zlatých zvonků
směje se mých do snění.
A já nad kalíšky těmi
vdýchám balsamický dech,
v čas, kdy v šťastné žil jsem zemi,
vracím se zas po letech.
Nade mnou se blankyt klene,
věčně smavý, hluboký!
Apeniny osněžené,
světla, jasu potoky!
66
Bloudím opět pod platány,
v jasmínu a myrtách sním,
stezky kolem révou tkány,
eden svět a život s ním!
Umění, tvá arcidíla
mluví opět v duši mou,
a z nich vzruch a k skutkům síla
blýskavicí proudí tmou.
Sladká vůně! – Všickni snové
okřídlení, buclatí
zlatovlasí andílkové
odlétli – se nevrátí.
Nevrátí se? – Ale přece
zlatý po nich zůstal sled,
tak zří holá jabloň v řece
střesený svůj vlastní květ.
Nemám vše, jak tenkrát snil jsem,
mnoho ovšem naopak,
ale z toho, kterak žil jsem,
zrnko si přec najde pták.
V jiném rámci, v barvě jiné,
v jiném ovšem sousvětlí
moje štěstí dnes mi kyne
i sny, které odlétly.
67
Tuhý denní boj a práce,
v duši žluč, pot na skráni –
večer však mne vítá sladce
mojí ženy usmání.
Mnohá starost s všedním prachem
hází v duši pološer –
za to kvetou čárným nachem
sladká líčka mojich dcer.
Proti snaze, jež chce výše,
krátkozrakých boj a ruch –
jen když v souhlasu mi tiše
ruku tiskne mnohý druh.
Mimoso! Tak dech tvůj sladký
nemůž’ ve mně vzbudit stesk,
ano, ani v čas ten zpátky
nechtěl najíti bych stezk.
A tak v zimy náš vzduch šerý
něhou svou mi dýcháš jen,
sladký květe z Riviery,
vyzlatíš mi celý den.
Prodchneš vůní moje snění,
v tyto verše střeseš pel,
Vesny dech jak v sladkém chvění
nad nimi by přeletěl!
68
Tak sám!
Tak často v noci sám
divně si připadám
v středu svých milých knih
tak odloučen a tich,
jak z troskotání bych
po bouři mořské kdes
byl na skal vržen tes
tak sám, tak sám!
Kdes v hloubi život vře,
kdos rodí se, kdos mře,
jdou hvězdy nade mnou
svou drahou tajemnou
a já tu, noci host,
zřím v lidstva minulost
jak v moře, v němž se tře
vše u divoké hře,
se potýká a vře
dnes pravda, zítra klam
a hesla tu i tam,
69
a já tu nade vším
v doutníku halen dým
sním,
tak sám, tak sám!
I já chtěl něčím být,
v svět jít a s ním se bít, –
teď, v mrtvých ňadrech klid,
jsem rád, když mohu snít.
Slyš, ruch! – Kdos jakby dech’,
napínám v dálku slech,
to řeky dole spěch
se tříští o vorech.
A ticho – nyní zas
týž povzdech a týž hlas.
Má žena vedle spí,
mé dítě vedle ní;
ta rozvitý je květ,
to spící – to můj svět,
to krčky jsou mých hnizd
a by měli co jístjíst,
já sním a přemítám
zde okem v oku tmám –
tak sám, tak sám!
A prchne mnohý rok,
čas tigr dá se v skok.
Já budu pod zemí
s touhami se všemi;
vše bude stejné zas:
luh plný sedmikrássedmikrás,
70
v zem zrno, pozděj klas,
týž v bezu ptačí hlas,
týž v zralých třešních kvas,
a v stálém letu časčas,
jen v hrobě, snouben tmám,
já budu sám,
tak sám, tak sám!
Sám!
71
Důvěrné sloky.
Ó nikdy neptej se, co třeba k tomu síly,
by našla v dusných tmách dlaň tvoje moji ruku,
zda dráhy obtížné zas lán jsme urazili,
zda v hudbě polibků a srdcí ve souzvuku
jsme, jak máj sliboval, též v skutku šťastni byli?
O štěstí přemýšlet, je bourat vetchou zídku,
již proti přívalu jsme ze snů zbudovali,
je, dřív než rozkvetla, illusí škubat kytku,
je lásce strhnout pás, dřív než jsme milovalimilovali,
a, než se vyzpíval, je zlomit ptáku snítku.
Když močál za námi, když dostoupena hora,
co po nich dále nám? Cíl novou kyne strázní.
Ne snivé západy, nám kyne dělná Zora,
nám v nový úpal dne vždy nový povel zazní;
náš symbol, ne kdo žne, až dosud ten, kdo orá.
Jen denně chutě dál bez váhání a mdloby,
bez oběti co kněz, bez bouře co den letní?
Ba v nový pochod jen nám kynout musí hroby.
Co vzdorovat chce, zlom! Co nepoddá se, přetni!
Prach, mozol, slza, krev jsou nejkrasší tvé zdoby!
72
Pak půjde s námi, věř, vždy Láska život celý,
my silní budeme, mír v srdci, štěstí v líci;
že byla s námi přec, kdys poví hrob nám stmělý.
Tak druhdy do Emaus šli šťastní učedníci
a že jest s nimi Bůh, to rovněž nevěděli.
73
V mém srdci dlouho spaly struny touhy.
Pantoum.
V mém srdci dlouho spaly struny touhy
a motýl ani ptáček nepřilítnul,
by křídlem přerušil sen jejich dlouhý,
prst dívčí na nich též se nezakmitnul.
Ba motýl ani ptáček nepřilítnul,
ni paprsk nezabloudil v moje přítmí,
prst dívčí na nich též se nezakmitnul,
by zněly Lásky kouzelnými rhytmy.
Ni paprsk nezabloudil v moje přítmí,
šel měsíc kol a minul okna moje...
By Lásky zněly kouzelnými rhytmy,
teď hrají na nich dětské ručky dvoje.
Šel měsíc kol a minul okna moje,
teď náhle světla jsou tu celé strouhy,
co hrají na nich dětské ručky dvoje,
zní, jásají v mém srdci struny touhy.
74
Anděl smrti.
Spěl obilím jak větru van,
šat z bolesti a z noci stkán,
spěl, křídlem stínů zakryl dům,
čí rty as přimkne ku svým rtům?
Ba tichou naší jizbou táh’
a já ho viděl jako v snáchsnách,
u děcka mého lože stál,
já zachvěl se – a on šel dál.
A minul čas a on tu v ráz
k nám vrátil se, šel jizbou zas,
šel obilím jak větru van,
šat z bolesti a noci stkán.
Nad čelem mým se zastavil,
jež zápas roků unavil,
co, nevím, v jeho vráskách čet’,
já skoro cítil chladný ret.
Kdo tenkrát za mne jen se chvěl,
že bez kořisti nazpět šel?
Zda ženy byl to tichý vzdech,
jež viděla ho ve svých snech?
75
A minul čas a on tu v ráz
k nám vrátil se, šel jizbou zas,
šel obilím jak větru van,
šat z bolesti a noci stkán.
Já viděl ho a já se bál.
On tiše v sny mé zašeptal:
„Strom žití co má svadlé jen,
je kořist má a je můj plen!
Ta moje cesta v žití sad
jen svadlých stane u poupat,
jen mrtvých růží já se tknu,
vy žijte dál, se těšte dnu!“
A pravdu měl. Kde najdeš snět,
by nesvad’ na ní jeden květ?
Kde hnízdo v hvozdě uzří zrak,
zkad nespad’ jeden mrtvý pták?
Ó ženo, která vedle spíš,
té písni zdali rozumíš?
Tys nejlíp zřela jemu v zrak,
když clonil tě v svých křídel mrak.
On z bolesti a noci stkán
šel jizbou jako větru van,
jak oblaků po klasech stín,
tvé mrtvé poupě vzal v svůj klín.
76
Jak po bouři květ porosen,
my zříme v světlo, vše nám sen,
a udivení zříme v taj,
kde smrt a život – jedna báj.
Kde smrt a život – jedna změť,
kde pouze „láska“ odpověď,
by k novým květům zaplál strom –
Ó buďme šťastni v citu tom!
77
Šicí stroj.
Ať v slunci jizba plá,
ať deštěm šerá,
šicí stroj řinčí, slyš,
dnes jako včera,
řinčí tak vždycky
v práci mou, v snění,
však prosaický,
věřte mi, není;
zřím v jeho niti
snouti se žití!
Často se nořím rád,
v sny dětství zpátky,
zřím čistý, andělský
profil své matky;
nad stroj se kloní,
šije a chvátá;
rtem píseň zvoní
jak včela zlatá
v rhytmickém zvuku
do stroje hluku.
78
Co kanár na stěně
překřičet chce ji,
zní vedle dětí shon
v tanci a reji.
Jak do jasmínu
resedy dýší,
v besídky stínu
verše své píšípíši
prvního mládí –
Vedle stroj řádí.
Po letech slunce jas
strop, stěny kryje,
má si to nevěsta
výbavu šije,
ucho mé stíhá
ty stroje zvuky,
veršů mi kniha
vypadla z ruky,
stroj ustal v práci...
Ó snové sladcí!
Jizbou se procházím,
dnové jsou šedí,
zas v práci nad strojem
žena má sedí;
pro sebe tiše
šťastná se směje,
v mateřské pýše
zrak se jí skvěje,
a co tak chvátáchvátá,
jizba je zlatá.
79
A brzy přijde čas,
ke kolu stroje
usedne malá si
dceruška moje.
Nožky ty malé,
ručky ty svěží!
Ve práci stálé
den i stroj běží,
co já zřím sladce
k dceři i matce.
Ať sluncem jizba plá,
ať deštěm šerá,
stroj řinčí vesele
dnes jako včera,
v sny moje hude,
tká moje žití,
rubáš mi bude
též jednou šíti,
z drahé však ruky
zazní ty zvuky!
Šicí stroj symbolem
svaté je práce,
při níž dny řinou se
sladce i hladce.
Nechť řinčí vždycky
v dumy, v mé snění,
však prosaický,
věřte, mi není,
zřím v jeho niti
snouti se žití!
80
Život a píseňpíseň.
Je život bouř, je život shon,
jen v stínu krbu mír a chlad,
a srdce mého burný zvon
zní všemu v odvet napořád.
A v tom ubíhá život můj,
půl skutečnost, půl sladký sen;
vzleť! myšlénka dí, duma: stůj!
Já oběma jsem poslušen.
Půl v stíny halen a půl v jas,
tak světa kráčím divadlem
a zbytky lonských sedmikras
ve listí sbírám napadlém.
A pak zas patřím ku hvězdám,
zda svit nepadá odtamtud,
a v šeru dál zas kráčím sám
a spřádám pravdu, spřádám blud.
Naslouchám v lese píšťale,
jak z hluboka si dýchá hvozd;
i rád poslouchám na skále,
co v lese praví kos a drozd.
81
A zadumán zřím v modrou výš
a mlčky jen se chvěje ret
a nechám nebes vichr spíš
strunami srdce projíždět.
Ó, jak to praská v haluzích!
Ó, jak to stená ve třtinách!
Jak listí tančí na luzích!
Ó, viz rej stínů v skalinách!
Však v domadoma v zimě u kamen:
tu v struny srdce sáhnu rád,
tu život celý jako sen
a snové jako vodopád.
Mě zahrnou jich přívaly,
v to ženy hlas a dětí smích;
v čas, mladí kdy jsme bývali,
juž letíme, jak na saních.
A rozmar práská bičem svým,
smích, rolnička v tu jízdu zní
a ořům, snům, vlá z nozder dým;
v kožiše dumy, panstvo, sní.
A nejedem-li v dějiny
a nejedem-li v pohádku,
cíl vždycky máme jediný,
jejž najdeme si ve krátku.
82
My jedem v zámek ztracený,
který se mladost nazývá...
Žel, padací most zvrácený
a pláň se divně setmívá.
A brzy druha ptá se druh:
Kde zámek? Zda jsme žili v něm?
Kam pohlédneš, kol stín a duch
a každý příšerný a něm.
A jedeme zpět závějí
a domů cestu hledáme,
a hřejeme se nadějí
a víc než lásku nemáme.
A Bůh dá, šťastně dojedem –
však tichá je ta jízda zpět,
nám život zaslíbená zem
a v skutečnosti jeho květ.
Než z honby zpět jsme zašlých dnův,
juž usnuly nám děti, hleď!
Jsou oči jejich plny snův,
jest jako zralá broskev pleť!
Ó, rychle, to je sladký čár!
Sem podej knihu básníků!
Až zpívat počne samovar,
tam vpadni píseň slavíků!
83
Pak epilogem nesmělým
mé písně v to se vmíchá ples,
než políbením zacelím,
čím ranil tebe život dnes.
Ó, píseň, to je hvězda v šer,
s ní na rtu člověk věčný jun!
Ať z ženských očí, s hvězdných sfer
ti kyne písmo její run!
Když rozhlaholí srdce zvon,
květ každý zmládne, který zvad’,
ať život bouř, ať život shon,
s ní u krbu vždy mír a chlad!
84
Po žních.
– SVÝM ČTENÁŘŮM. –
Nu dočkal jsem se; – i mé snopy
hle, v řadách pohromadě stojí!
Ve zlato klasů zrak se topí
a nechť i koukol s chrpou rojí
se mezi stébly nejeden:
klas těžký – boj a vážná práce,
květ lehký, jenž se směje sladce, –
toť přelud, pohádka a sen.
A teprv obé život spolu,
tak myslil jsem to od jakživa
a zas to cítím v sladkém bolu,
když zrak se na ty snopy dívá.
Můj bože, jaký byl to ples,
když s prvním vozem jel jsem domů!
Teď já i svět jsme zvykli tomu
a lhostejni jsme oba dnes.
Já doufal víc – svět víc snad žádal,
je těžko sílu svoji měřit;
svět myslil, letím, když jsem padal,
já letěl, svět zas nechtěl věřit –
85
tak zřídka jsme si přišli vstříc!
Leč, co chce zas ta stará rána?
Má žatva juž je dokonána
a změniti juž nelze nic!
Kdo chceš, v mých snopů sedni stínu
a v dumě s přimhouřeným zrakem
s mou chrpou a koukolem v klínuklínu,
s mou podléštkou a vlčím mákem
v svět jiný zaleť na chvíli!
Dél netrvá to lidské štěstí,
než s jitrocele mohou snésti
se v další let dva motýli!
Já zatím státi budu stranou
a pečlivě se dívat kolem,
tou nivou záštím udupanou,
tím kamení tak plným polem,
zda jeseně by v okrasu
květ aspoň jeden netrysk’ z půdy,
bych utrh’ jej a slední, chudý
jej tobě vpletl do vlasů!
86
IV.
[87]
Sen.
Já viděl Lásku. Stála ve snu mém
tak líbezná a krásná, jen se rděla,
taj sladký chtěla říci sladkým rtem,
já pohled’ blíž – a ona masku měla.
Tu napadlo mi, když tak s maskou krásná,
jak teprv bez ní krásou bude plát,
i začal jsem jí masku s tváře rvát,
v tom na mou ruku sjela slza jasná
a druhá, třetí spadla, ohněm žehly;
já trhal masku, ta seděla pevně
a oči Lásky dívaly se hněvně
a blesky zhoubnými v mé nitro šlehly
a sotva maska se jen trochu smeklasmekla,
za slzí stružkou slzí řeka tekla;
vzdech splynul hořký, moře by moh’ vzdouti,
však maskou s tváře nemohl jsem hnouti.
89
Na vázu z dob rokoka.
Na půdě mezi starou veteší
opřádá pavouk divné tvoje tvary,
v jichž vypuklinách pavouk peleší;
z dna tvého zápach plísně vane starý.
Ó zřím tě, plna resed, balsamin
jak’s pyšněla se na balkoně děda;
teď minulost se z tvého lůna zvedá
a stín.
Co umělec snil, když tě urobil?
Sluj skalnou z dob Ludvíka šestnáctého,
bok škeblemi ti pěkně ozdobil,
nad otvor fauna sklonil kosmatého;
jak v hloubi nymf by stíhal frašný ples,
za podstavec dal dva ohony rybí.
Ach, v hlavě zrak, šupiny v chvostech chybí
jim dnes.
Tys rovněž měla slávy svojí čas.
Na nový rok neb ku jmeninám darem
tě neslo páže davu na pospas
jak div a zázrak. Lásky štván pak žárem
90
za pážetem kavalír přišel sám,
měl cůpek vzadu a kord po svém boku,
frančinu špatnou na rtech, blesky v oku...
Sen, klam!
Tys lepších časů zřela ruch i zář,
fanfáry honů i partie vodní;
pak’s v pradědů mých přešla inventář,
tě zkrátka odbyli jak staromodní.
A přece vidím přes tu řadu let,
jak smál se mnohý, laškoval a líbal,
jak zvednout chtěl by, ochotně se shýbal,
kýs tret.
To mohl býti kotilonů řád
neb náramek, jenž s dívčí smek’ se ruky.
V tom zrádně měsíc plně oknem vpad’
a z parku zněly hudby dálné zvuky.
Ze zásobárny starých anekdot
ty nejvíc štíplavé bral starý abbé
a s gustem zapouštěl v dam srdce slabé
jich hrot.
Tys ochotným vždy byla chránidlem,
co’s viděla ran vějířem, co kynů,
co úsměvů, jež byly vnadidlem,
a psaníček co podstrčených v stínu!
Ať v salonu, ať na schodišti v tmách,
ať v parku nebo šeru budoirů,
co’s veselých a smutných zřela párů
jak v snách!
91
Ty přešly všeckyvšecky, jako stíny jdou.
Oč ty jsou lepší, jež teď nad pokroví
se kolem tebe skulinami strou,
kdy mraky prodere se měsíc nový?
Ó stará vázo, měsíční ten lesk
je pouze svědek lepších tvojich časů,
zří v prach tvůj stejně jako bez ohlasu
v můj stesk!
92
Stará bída.
Já krajem šel, máj právě byl,
v květ každý strom i luh se kryl,
jas, veselí, kam v dál jsem zřel,
a nad osením skřivan pěl.
Jas, radost všady, kam jen zrak
se stočil, bílých od oblak
až k černé hroudě, všady ples;
měl zlaté vrásky v skráni les.
Mně bylo volno po letech;
zas trudu zbaven a pout všech,
jsem člověkem se cítil zas,
mne těšil každý travný klas.
A měl jsem, zajásat si, chuť,
v ten jas, v ten vzduch svou vnořit hruď
a zavolat: Je krásná zem!
Jak šťastný a jak rád tu jsem!
V tom, záhyb cesty v údol níž
kde stáčel se, já viděl kříž.
Na tváři Krista – člověka,
ta stará bolest odvěká.
93
Pod křížem seděl slepec kmet.
Tvář vráska – celé moře běd
z té šklebilo se postavy,
šat cár byl k patě od hlavy.
A děcko vedle – bledičká
a drobná dívčí tvářička,
květ, před časem kam padl sníh
dob nevlídných a časů zlých.
A v oku týž se výraz tměl,
jejž na kříži výš Kristus měl;
já srovnal boha – člověka,
hle, v obou bída odvěká!
A myslil v jarní patře kraj,
v lesk nebe, v tento zemský ráj,
kde kvítí plálo místo hvězd,
ten slepec na tom nejlíp jest.
V své noci tich a pohřben již,
ku Kristu nemůž’ hledět výš,
ni k bídě svého dítěte,
jež v jistou zhoubu rozkvete.
Přírody krásu nevidí,
však rovněž ne chlad u lidí,
on srovnávání nudy prost
svou koupil draze lhostejnost.
Já zachvěl se a dále šel,
luh jarní se mi rázem ztměl,
kol bída zela odvěká –
Ó krátké blaho člověka!
94
In memoriam. M. G.
JAROSLAVU GOLLOVI.
Tak co jsme nejvíc v světě milovali,
nám život béře, týž, co nám to dal;
co krví svou a sny jsme vychovali,
nám chystá žal.
A v zoufalství jak na zpuchřelé sněti
svých dětí, ptáčků, zdržujeme let,
než nadějem se – mizí v dál a letí...
co nám pak svět?
Však přece bude smutný žití zbytek
vždy jimi posvěcen – vždyť žili v něm
a v dechu věnců všech i hrobu kytek
cos po nich naleznem.
A žehnat budem i té kruté ráně,
neb v tom, co bolem rozdírá nás zlým,
vše, proč tu v pláči spínáme své dlaně,
to ušetřila jim.
95
A z lásky, s kterou zvali jsme je v žití,
my budeme jim jejich pokoj přát
a smír a láska z hřbitovního kvítí
vždy na nás budou vlát!
96
Láska.
Jak Kristus vlnami jde láska neomylně
a nic ji nevyruší...
Neznámý básník.
Kdo řek’ to, nevím. Jistě však znal lásku.
On věděl, třeba strhnout každou masku,
by na dno její viděl vítězící
a vážil bol a ztrátu přísnou lící.
Bol nad tím, že se nemůžem vždy míti,
a ztrátu každé vteřiny, jež řítí
se na nás bez nás lavina jak s hory.
Však silný byl a věděl, co jsou vzdory,
jak opříti se všednosti, jež deptá
co nejdražší nám, té, která se neptá,
čím žijem, proč a k čemu. Lásce pouze.
Kdo řek’ to hořejší, ten v kalné strouze,
již zveme život, našel démant pravý.
Ó buď mu požehnán! Lij do únavy
mu rosu, úkoj, oddech, blaho, štěstí!
Tou vírou musí každý pahýl kvésti,
což teprv duše, jež miluje v skutku!
Co chceš tutu, BázniBázni, a co chceš zdezde, Smutku?
97
Smrt.
Tiše, tiše po špičkách
jako v snách
chodí okolo Smrt denně;
sotva že ji ucítíš,
o ní víš,
s tebou jest a v každé změně.
Dříve nežli rozkvěte,
z poupěte
na tebe se z dálky dívá,
krade tobě polibky,
z kolíbky
tvého děcka tiše kývá.
Tisíc mask si vybéře
v důvěře,
že ji poznat, marná snaha!
Tato stará baletka,
koketka
k ličidlům vždy novým sahá.
Náhle tebe poděsí,
hraje si
na pastýřku idylickou;
98
jeden škleb – v tvář vrhne ti
v zápětí
illusím – tu bídu lidskou.
Řekne: Pravda jsem, ty lež,
jedna spřež
jsi mimi, bědná lidská báji,
o niž s ďáblem, s Bohem též,
jak to chceš,
v zoufalé hře v kostky hraji.
Hned bez další repliky
všeliký
tvor se podá této změně.
A tak tiše po špičkách
jako v snách
okolo Smrt chodí denně.
99
Po dvacíti letech.
Kraj nepoznávám. Starý les
juž zmizel, mlází tady dnes,
vše jiné, stráně každá strana
jest jinak rozoraná.
A novou mezí kráčím sám,
zrak upřen k lesu přemítám,
co z kmenů starých, jež tu vzali,
na rakve rozřezali!
Proč na rakve? – Co jsem to řek’?
Z nich rovněž mohli kolíbek
pro mladé štěstí nadělati.
To vše se v jedno vrátí!
A mohli, dím si potají,
z nich nadělati šalmají,
tak aspoň lesa hudba stálá
by dál v nich echem hrála.
To mohli. – Myslím po chvíli,
je nejspíš všecky spálili
a krbu poesie milá
se jimi oživila.
100
V zmar nepřišly, nechť svalstvo těl
se rozsypalo na popel,
přec duše hvozdů rozšumělá
z nich dále v krbu pěla.
A jak jdu dále, zase zřím
je pod nebem stát večerním,
na zlaté nebes pláti půdě,
na otců černé hrudě.
Vím, jejich potomci to jsou,
jež tyčí se to snů mých tmou,
však jako dědů velké rysy
se v azur stejně mísí.
Zda s námi bude rovněž též?
Ó srdce, divým taktem spěš,
máš časů méně v čin a snění
než stromů pokolení!
A nemůžeš se ani ptát,
čím lidstvu se kdy můžeš stát.
Prach, popel, který vichr smetá,
jest jediná tvá meta!
101
Oddanost.
(Socha J. V. Myslbeka.)
Být oddán! To je všecko. Komu – čemu?
To skoro jedno, jenom oddán býti!
Mít hvězdu sen, mít slunce činu svému,
mít pevný bod, kol něhož bouří žití;
za myšlénkou, za idealem jíti
přes všecko v stopách božství ztracenému.
Neb toto v posled ve všem člověk hledá,
od něho oderván lne k němu zpátky;
ať záští hydra svoji hlavu zvedá,
ať válčí s vzdorem ducha, s vzdorem látky
přes útoky a únavu a zmatky,
přes „Zpátky!“ jedněch a přes druhých „Běda!“
Kdo jsi ty, starče, jejž tu do mramoru
vdech’ tvůrčí duch pln obrovité síly?
Líc tvá by mohla dýchat bouří vzdoru,
tvé svaly, tvoje kosti, tvoje žíly
jsou úděl těch, kdo v dobách velkých žili
se přiblíživše k člověčenstva vzoru.
102
Jsi jedním z těch, na starém Kapitolu
již vyčkali kdys klidně útok Gallů,
ve póse věští bez vrásky a bolu
vlast zřeli nad prohlubeň bídy, žalu
rvát odrodilci na Tarpejskou skálu
a bez pohnutí zřeli v propasť dolů?
Ty mlčíš, ňádra odhaluješ nahá,
snad oštěpům či střelám nepřítele,
či horší, co ret vyslovit se zdráhá,
snad vlastních bratří choutce drzé, smělé?
Zříš syny vlastní v zbůjců hnát se čele,
zříš, kam se kloní příštích losů váha?
A klidný přec v své velitelské póse
ty stojíš, velkost v každém tváře rysu,
dlíš s jasnou skrání o žulové noze
prost hlodu výčitky i bázně hnisu,
jak vystoupil bys z antického vlysu,
her rozsudí na triumfálném voze.
Neb tvoje oddanost je tvoje pýcha.
Co tobě svět s úsudkem všední luzy?
Tvá resignace veliká a tichá
jest plna veleby a svaté hrůzy.
Tví bratří bozi jsou, tvé sestry Musy!
Klid Olympických z tvojich tahů dýchá.
Před Promethea, děda vzdorných duchů,
ty můžeš předstoupiti, než on větší.
Co platno zmítati se v marném vzruchu,
103
rvát okovy své v zoufalství a křeči,
kde syčí zloba, nesvornost kde ječí,
kde žalm i paian stejně dozní v hluchu?
Ty vyčkáš ve své přísné oddanosti,
ty, síly dědic a syn příští doby;
sup dávno vzdorovitých zhlodá kosti,
prach s plísní o jich rozdělí se hroby
a vnukům nechá smutný úděl mdloby,
ty pouze vyčkáš, syn antické ctnosti!
Ve obrovitých svalech tvojich paží
spí síla, ty však zkrotil’s ji svým umem;
ne vždycky velký, v zeď kdo čelem vráží,
hnán bičem rozmaru neb nerozumem
v sled přehlušit se nechá davů šumem.
Z vln vzkypělých je prach skal na zápraží.
Ty vyčkáš, v paži tvé i dlani tvojí
jest ona síla, Samson ostříhaný
již cítil růsti zvolna v potu znoji
přes vrahů škleby, zlé dozorců rány,
mlýn Filištínských šlapaje, než brány
strh’ Dagonova chrámu paží dvojí.
Ty vyčkáš. – V nich je síla Scaevolova,
jenž pravici svou klidně svěřil žáru,
zřel, kterak uhelnatí, beze slova,
v ní síla Curtiů i Brutů, v propasť zmaru
již zřeli klidně. Víš, že nových darů
ti kyne z hloubi dějin žatva nová.
104
Víš, lidstva osudy jsou takou tůní,
kde vře a zmítá se to divým jekem,
chceť každá vlna dřív být na výsluní
tu Skylly, Charybdy tam štvána štěkem
i nejspodnější zhrdá bouře vztekem,
chce výš a výš, kde věčné hvězdy trůní.
Však moudrý vyčká, oddán svojí metě,
ať zve ji povinností nebo mukou,
ví, těch je víc, jimž tvrdě jde se v světě,
již pěstě v brány ráje v krev si tlukou.
Nač rozmnožovat píseň žalnozvukou?
Vždy v prázdno lká, kdo křičí po odvetě.
Tak stojíš, době naší skoro bájí,
náš symbole, jat mistra dlátem v kámen,
svět myšlének se v mocné hrudi tají,
vře mozek v lebce a vře v žilách plamen,
však síla věští praví v sklonu ramen:
Lví podíl berou ti, kdo vytrvají.
105
Zatopeným sochám Karlova mostu.
Tak v bouřné noci, jak náš osud,
jste ke dnu řeky sjely
a ležíte tam klidně posud:
V tom zas náš osud celý!
Juž brzy vše nám bude bájí;
vlasť rovna vyloupené stáji,
to úl, zkad skradli včely.
Meč Bruncvíkův – to ovšem zkazka,
vnuk nad ní hlavou třese.
Co ještě naše, cizí cháska
div chvatně neroznese.
A koruna? – Do sbírek dobrá!
Pad’ palcát dávno z ruky obra,
vnuk proň víc nesehne se.
Však vy jste čněly v naši vřavu,
v zář hvězd i v zážeh denní,
106
a vy jste zřely v hukot davu
na troje pokolení;
a proud když vás, umění divy!
strh’ v rozevlané vln svých hřívy,
my vzkřikli poděšení.
Však zůstalo to při výkřiku,
ať hrůzou se vlas ježí!
Čas spláchne vše a srovná v mžiku.
Oř divý bez otěží,
proud přes vás kypí, sochy svaté,
a vy se dole rozpadáte
a voda běží, běží...
My máme jinéjiné, větší práce:
v stran ohni divě vzňatém
pro příklad příští generace
se pohazovat blátem,
na velkost štěkat, jen se lekat
svých stínů, na budoucnost čekat,
druh druhu býti katem.
Vám líp tam dole na dně řeky,
kde celá sláva naše
spí zatracené dlouhé věky
z dna poslouchajíc plaše
a slyšíc bouř a hádek vření
si myslí: Zvykli otročení,
nač těmhle Mesiaše?!
107
Ó vidím jasně v doby příští,
kdy vnuk pln čacké síly
nad zkomolenou soch těch tříští
se v rozhorlení schýlí:
Kdo nechali vás v řece spáti,
těch nelze ani litovati,
svůj osud zasloužili!
108
Rudohoří.
– ALOISU JIRÁSKOVI. –
Kolem skrání révu s chmelem spjatou
na cestu se dáme, písni moje!
Žírným lánem, českou půdou svatou
nad lesy výše, přeletíme zdroje.
K modrým horám zas to duši táhne,
ona cítí, že tam k rtům si nahne
pohár svěžesti a síly zas,
že s jich strážné bašty do okolí
až do srdce vlasti zahlaholí
odcizenou půdou český hlas;
odcizenou – ale přece naší,
vždyť tam nový život vře a raší.
Rudohoří! V modrých hor tvých kruhu
českých krajů ráme přespanilý,
žel, tvé krásy strouce kol svou duhu
srdce mé vždy trpce poranily.
Šel jsem nivou, polem, chmelnicemi,
po tvých stráních, tvými vinicemi
v stopy dědů chabě krok se klad’,
od stěn hor tvých ohlasem se lilo
jedno smutné slovo: Bylo, bylo!
ozvuk slabý: Zda jest posavad?
109
Čím víc půvabů jsi stihla, sloko,
tím víc slza vkrádala se v oko.
Příroda když otevřela dlaně
v tvůrčí práci před dávnými věky,
na tvé chlumy, úvaly a stráně,
na tvé skály, na tvé proudné řeky
rozsypala pokladnici celou
zeleň mísíc v skal velebu ztmělou,
snoubíc přísnost s tklivou lahodou,
vztyčila tvé hory v nebes krovy
a v jich lůno skryla vzácné kovy,
divů světy skryla pod vodou,
sílu léků vdechla starým žárem
zřídlům tvým, jež kypí žhoucím varem.
Na skále, zkad ve propast se sřítil
kdysi jelen štvaný Karla chasou,
stál jsem v dumách a zde dvakrát cítil,
jak’s nám ztracen s celou vábnou krásou,
luzný kraji! Den byl kouzlaplný,
dole ruch a šum, tvých zřídel vlny
svábily sem věru světa půl,
jazyků směs různých kolem zněla,
kroků pestrost ve vzduchu se skvěla,
život všady vřel, kam krok se hnul –
a přec skoro cizí v rodném lánu
zatoužil jsem zpátky v naši stranu.
Lidstvo celé vítáš k svému zdrojizdroji,
Otce vlasti vroucí, žhoucí zřídlo,
110
skýtáš pomoc, vlna tvoje hojí,
připínáš mdlým duším nové křídlo!
Proč v tom víru, v davu vlnobití
otcův sladký hlas má v bázni mříti,
ostýchavou Popelkou se chvět?
V koutě sbírat almužnu jen přízně,
zkoušet všecky vyhostěnců trýzně,
deptán býti, nenáviděn, klet?
Proč syn vlastní couvá v beznaději,
cizí kde se ve přepychu smějí?
Marné stesky! Mravenčí jen prací
za pídí píď lze tu získat vnuku;
doba, která staré modly kácí,
aby novým podávala ruku,
pomůže snad líp, až v dějin desky
začne rýti osud svými blesky!
Žel, jen zřídka právo vítězí,
kdo chtěl volnost – pozděj pouta ková,
hrdá hesla vyzní v prázdná slova
a vnuk líbá staré řetězy.
Z dějin palimpsestu jedno svítí:
Pouze síla právo dává k žití!
Oharko! Jak vlny tvoje šumí,
plaše krok můj kol zřícenin pílil,
nad klassiky svými zabrán v dumy,
kde skráň slavný Bohuslav náš chýlil.
Z Askerského on se napil zdroje,
na tvém břehu našel Tempe svoje,
žel, že nepěl řečí domácí,
111
žel, že plamen, kterým v nitru háral,
dobro chtěl a panstva mdlobu káral,
ohlas cizí mluvy nevrací.
Jeho laur až k Helikónu vzrůstal,
v rodné nivě, žel, bez plodů zůstal!
Čím dál ku severu kraj se mění,
mizí zvolna strání svěží říza,
o život boj, hrozné heslo denní,
jakby v tepnách země živná míza
změnila se v kámen, ztvrdla v štěrku,
zakrsalá sosna v snětí šperku,
kolem samé saze, kouř a dým,
rumpál skřípá, láno praská tíží,
v zrcadle rud sprostý Mamon shlíží
vyhublou tvář s zrakem strhaným
a jak druhdy v době Křesomysla,
skráň je vráska, leb je k hrudi svislá.
V krvi hasne slední paprsk zlatý,
rozrytý kraj podobá se hrobům.
Dělníci se hrnou od výplaty.
Kdo dá ruku moderním těm Jobům?
Kde jest vykupitel muky jejich?
V bouřlivých se hrnou ve peřejích,
oko třeští, zatíná se pěst.
Chleba! Chleba! zní to z hrdel v křeči,
práce denní tužší, bída větší:
Věčný bude otrok, v záři hvězd
státi člověk bez cíle a směru?
Kdy se schýlí k svému svatvečeru?
112
Doba nová tak se bouřně hlásí,
zem se třese vichřice jak v šumu;
písni, v minulé se zaber časy,
v doby slávy, nedaleko Chlumu
českému kdy vojsku z nenadání
Svatý kníže objevil se v pláni
k vítězství svůj věrný veda lid!
Kdy se vrátí? Tak vzdycháme v touze,
kdy se lidstvu vrátí, ne nám pouze,
dát všem oddech, úkoj, mír a klid?
Symbole! Kdy ty se skutkem staneš,
v lidstvo bdící v tmách kdy zoří vzplaneš?
Svatá víro v lepší lidstva příští,
ó buď s námi, pavezo ty silná!
Meče skuj nám ducha na bojišti,
rádlem, kladivem ať ruka pilná
zotvírá nám budoucnosti brány!
Snad též potom, vlasti, tvoje lány
novou Vesnou kol se zastkvějí!
Snad zas v hvozdě, v chatrči i v poli
rodný sladký jazyk zahlaholí
vyplněnou dávnou nadějí!
Snad Čech šeptne, tkna se země rtoma:
Svatá půdo, Bohu dík, jsme doma!
113
ZA ROVNÍKEM.
[115]
To bylo písní a to bylo květů,
poháry cinkaly a zvonil smích!
Od břehů mnohý pozdrav zněl sladký,
máváno klobouky, máváno šátky
a loď se hnala v divokém letu
po vlnách lehce zpěněných.
To bylo písní a to bylo květů,
poháry cinkaly a zvonil smích!
Tu a tam ještě ohlasy zněly
pravěkých bardů z kovových strun;
v to ňádra dívčí pod clonou bílou
se zvlnila, vzepjala poslední silou,
paž, které svět byl otevřen celý,
se natáhla tam, kde krásy plál trůn!
Tu a tam ještě ohlasy zněly
pravěkých bardů z kovových strun.
Konečně sami! – Vody jen, vody!
Nesměrné, bez konce, tichá pláň!
Co lahody, síly a kouzla tu dýše!
Vše bouře zalezly v podmořské skrýše,
pohled’ jsem v srdce – tam plno shody,
ku hvězdám klidnou pozved’ jsem skráň.
Konečně sami! – Vody jen, vody
nesměrné, bez konce, tichá pláň!
117
A já děl k duši své: Až přijde bouře,
jak budem spolu statně se bít!
Ba my se těšili na vlny dravé,
nás nudily skoro ty lesknavé, hravé,
obzory chtěli jsme mlhy a kouře,
vášeň by zaplála, burácel cit.
A já děl k duši své: Až přijde bouře,
jak budem spolu statně se bít!
Než jsme se nadáli, byla tu rázem.
My jsme se drželi, duše má, viď!
Poznali vichry a blyskavic žáry,
zhroucen pad’ stožár a plachty jsou cáry
a chvějem se, chvějem úzkostí, mrazem,
místo ryb vlny hrnou se v síť.
Než jsme se nadáli, byla tu rázem,
však jsme se drželi, duše má, viď?!
A pak zas dálné tišiny valné,
zelený, mnohý tu ostrov nám kýv’,
v palmových pralesů dumavé šeři
hořelo brillanty papoušků peří,
korál a perleťperleť, kol tesy skalné
a moře v půlnoci – zázrak a div!
Znovu zas dálné, tišiny valné,
zelený mnohý kde ostrov nám kýv’.
Překročen rovník. – Poledne žití.
Tak divně tě bolí vodní ta tiš,
půl cesty mořem ještě tu kyne,
nové zas zázraky, bouře zas jiné,
118
však v noci nám z hlubin azuru svítí
veliký, zářící jižní kříž!
Překročen rovník! – Poledne žití,
jak divně dojímá vodní ta tiš!
Teď cesta jde rychle a rychleji stálestále,
kratší jsou obzory, menší je žár,
po ráhnech, po plachtách mlhy se věší,
málo co baví nás, málo co těší
a racků, k dálné jež lítají skále,
nezříš dnes peří, vidíš jen spár.
Teď cesta jde rychle a rychleji dále,
kratší jsou obzory, menší je žár.
Ba není příliš tak dávno tomutomu,
jak přelud, jak zázrak co letem se mih’
kolem nás do deště závojem halen
věčný vod Ahasver, na dostřel vzdálen,
při vzdáleném huku spícího hromu
znik’ v chladný větru sichravý švih.
Ba není příliš tak dávno tomu,
jak přelud, jak zázrak co letem se mih.
Ten jednou jak mih’ se, zjeví se zase
a bližší bude nám každičký den
a přijdou jiné a hojnější zjevy...
Cos duše tuší, však jistotu neví,
dech hrobu cítíš vláti v svém vlase,
máš zahořklý pohár, zkažený sen.
Ba jednou jak mih’ se, zjeví se zase
a bližší bude nám každičký den.
119
Kam dojedu, nevím – skály se úží,
mha lehá nízko, obzor se tmí.
Sám skoro na lodi mrtvé své čítám,
lhostejně břehy neznámé vítám,
v plamínek soucitu, v trs bílých růží
plavba má v konec doufat přec smí?
Kam dojedu, nevím, skály se úží,
mha lehá nízko, obzor se tmí.
Nuž ňádra má, čím se chvějete ještě,
ať zahrá glorií zářivých duh!
Vy poslední prameny kypící lávy,
vy snové mladosti, lásky a slávyslávy,
v ty mlhy, v ty dlouhé, podzimní deště,
v ten obzor vždy menší, v skal vždy užší kruh,
do dálky šlete, čím chvíte se ještě,
zaplaňte glorií posledních duh!
120
OBSAH.
Úvodem5
I.
Modlitba9
Jarní symfonie11
Jarní dnové15
Zas!17
Večer19
Pavouk21
S večerem24
V jeseni26
Zimní procházka28
Modlitba29
II.
Úvodem k hudební produkci33
Sáhni v srdce!36
Boecklin a Smrt38
Tom. Cannizzarovi po přečtení jeho knihy „Cinis“41
Po ukončení překladu Goethova „Fausta“43
Houslistka45
Ten život47
S výtiskem knihy „Život a smrt“49
Při čtení poslední serie Hugovy knihy „Celá lyra“50
Při dokončení překladu Ariostova „Zuřivého Rolanda“52
III.
Kam Lásko, Mládí?61
Tři památníky63
Nad Mimosou z Riviery66
Tak sám!69
Důvěrné sloky72
V mém srdci dlouho spaly struny touhy74
Anděl smrti75
Šicí stroj78
Život a píseň81
Po žních85
[121]
IV.
Sen89
Na vázu z dob rokoka90
Stará bída93
In memoriam. M. G.95
Láska97
Smrt98
Po dvacíti letech100
Oddanost102
Zatopeným sochám Karlova mostu106
Rudohoří109
Za rovníkem115
E: jj + sf; 2004
[122]