Oddanost.

Oddanost. (Socha J. V. Myslbeka.)
Být oddán! To je všecko. Komu – čemu? To skoro jedno, jenom oddán býti! Mít hvězdu sen, mít slunce činu svému, mít pevný bod, kol něhož bouří žití; za myšlénkou, za idealem jíti přes všecko v stopách božství ztracenému. Neb toto v posled ve všem člověk hledá, od něho oderván lne k němu zpátky; ať záští hydra svoji hlavu zvedá, ať válčí s vzdorem ducha, s vzdorem látky přes útoky a únavu a zmatky, přes „Zpátky!“ jedněch a přes druhých „Běda!“ Kdo jsi ty, starče, jejž tu do mramoru vdech’ tvůrčí duch pln obrovité síly? Líc tvá by mohla dýchat bouří vzdoru, tvé svaly, tvoje kosti, tvoje žíly jsou úděl těch, kdo v dobách velkých žili se přiblíživše k člověčenstva vzoru. 102 Jsi jedním z těch, na starém Kapitolu již vyčkali kdys klidně útok Gallů, ve póse věští bez vrásky a bolu vlast zřeli nad prohlubeň bídy, žalu rvát odrodilci na Tarpejskou skálu a bez pohnutí zřeli v propasť dolů? Ty mlčíš, ňádra odhaluješ nahá, snad oštěpům či střelám nepřítele, či horší, co ret vyslovit se zdráhá, snad vlastních bratří choutce drzé, smělé? Zříš syny vlastní v zbůjců hnát se čele, zříš, kam se kloní příštích losů váha? A klidný přec v své velitelské póse ty stojíš, velkost v každém tváře rysu, dlíš s jasnou skrání o žulové noze prost hlodu výčitky i bázně hnisu, jak vystoupil bys z antického vlysu, her rozsudí na triumfálném voze. Neb tvoje oddanost je tvoje pýcha. Co tobě svět s úsudkem všední luzy? Tvá resignace veliká a tichá jest plna veleby a svaté hrůzy. Tví bratří bozi jsou, tvé sestry Musy! Klid Olympických z tvojich tahů dýchá. Před Promethea, děda vzdorných duchů, ty můžeš předstoupiti, než on větší. Co platno zmítati se v marném vzruchu, 103 rvát okovy své v zoufalství a křeči, kde syčí zloba, nesvornost kde ječí, kde žalm i paian stejně dozní v hluchu? Ty vyčkáš ve své přísné oddanosti, ty, síly dědic a syn příští doby; sup dávno vzdorovitých zhlodá kosti, prach s plísní o jich rozdělí se hroby a vnukům nechá smutný úděl mdloby, ty pouze vyčkáš, syn antické ctnosti! Ve obrovitých svalech tvojich paží spí síla, ty však zkrotil’s ji svým umem; ne vždycky velký, v zeď kdo čelem vráží, hnán bičem rozmaru neb nerozumem v sled přehlušit se nechá davů šumem. Z vln vzkypělých je prach skal na zápraží. Ty vyčkáš, v paži tvé i dlani tvojí jest ona síla, Samson ostříhaný již cítil růsti zvolna v potu znoji přes vrahů škleby, zlé dozorců rány, mlýn Filištínských šlapaje, než brány strh’ Dagonova chrámu paží dvojí. Ty vyčkáš. – V nich je síla Scaevolova, jenž pravici svou klidně svěřil žáru, zřel, kterak uhelnatí, beze slova, v ní síla Curtiů i Brutů, v propasť zmaru již zřeli klidně. Víš, že nových darů ti kyne z hloubi dějin žatva nová. 104 Víš, lidstva osudy jsou takou tůní, kde vře a zmítá se to divým jekem, chceť každá vlna dřív být na výsluní tu Skylly, Charybdy tam štvána štěkem i nejspodnější zhrdá bouře vztekem, chce výš a výš, kde věčné hvězdy trůní. Však moudrý vyčká, oddán svojí metě, ať zve ji povinností nebo mukou, ví, těch je víc, jimž tvrdě jde se v světě, již pěstě v brány ráje v krev si tlukou. Nač rozmnožovat píseň žalnozvukou? Vždy v prázdno lká, kdo křičí po odvetě. Tak stojíš, době naší skoro bájí, náš symbole, jat mistra dlátem v kámen, svět myšlének se v mocné hrudi tají, vře mozek v lebce a vře v žilách plamen, však síla věští praví v sklonu ramen: Lví podíl berou ti, kdo vytrvají. 105