Úvodem.

Jaroslav Vrchlický

Úvodem.
Tak zvolna se juž v jeseň chýlím, můj hippogryf svůj tají spěch a s květem rudým tu a bílým v mých astry kynou záhonech. Ty milé květy jsem rád míval juž na úsvitě ve mládí, v dum chmurných teď a strastí příval mi kvítí jara nahradí. Tak prosty jsou, tak mluví k duši, jak pestří se tu kolkolem; víc nežli vůni ta v nich tuší, neb mluví ke mně symbolem. Jar nevadnoucích jsou mi znakem, nad nitra kvetou hlubinou, než k letům vyšším nade mrakem mi jiné astry pokynou! [5] I k těm zřím klidně. Do vln doby květ házím tiše po květu; nad kolébkami, nade hroby vám z aster kytku upletu. Zde bílé, pestré a tam tmavé, jak život dal je v rozmaru, vám dávám je, řka tiše „Ave“ jak gladiator caesaru! 6