Po ukončení překladu Goethova „Fausta“.

Jaroslav Vrchlický

Po ukončení překladu Goethova „Fausta“.
Jen děkovat! – Co možno dělat více, kdy slovo vázne a se tají dech, v té básni zřel jsem božství v zřítelnice, v ní prožil, v čem jsem hýřil v sladkých snech. Teď v žití mé ať vzplane večernice! Co ostatní? Já více nemám spěch, jsem hotov s prací dne. – Co přijít může, jsou porosené podzimní jen růže. Jen děkovat! – Zda plálo ve mně cosi, co nad všednost se k světlu vymyká, tak tiše jen jak šepty ve rákosí a sladce jako píseň slavíka, teď po skončené práci lká a prosí a tvrdých srdcí v snu se dotýká; než pohřbeno, zde vyzní prázdným echem jsouc pohlceno všední vřavy spěchem. Jen děkovat! – Co napjalo jich síly a lepších mne, břeh zůstal v mlhách jen, a také kráse, také dobru žili, svět zhltil je, všednosti klesli v plen. 43 Ten zázrak cením, dojít šťastně k cíli, kde nad propastí los náš zavěšen, kde každé „zítra“ vzácný dar je bohů, kde naše „chci“ je rob našeho „mohu“. Jen děkovat! – neb zřídka v lidské pouti nám zlíbá čelo anděl splnění, v té vřavě, kde se boří vše a hroutí, kde světlem v průvanu je nadšení, mně bylo dáno vesmír obsáhnouti a v jedné aspoň brázdě umění, nechť zvukem slova jen a echem rýmů se aspoň přiblížiti – k nejvyššímu. 44