Tak sám!

Jaroslav Vrchlický

Tak sám!
Tak často v noci sám divně si připadám v středu svých milých knih tak odloučen a tich, jak z troskotání bych po bouři mořské kdes byl na skal vržen tes tak sám, tak sám! Kdes v hloubi život vře, kdos rodí se, kdos mře, jdou hvězdy nade mnou svou drahou tajemnou a já tu, noci host, zřím v lidstva minulost jak v moře, v němž se tře vše u divoké hře, se potýká a vře dnes pravda, zítra klam a hesla tu i tam, 69 a já tu nade vším v doutníku halen dým sním, tak sám, tak sám! I já chtěl něčím být, v svět jít a s ním se bít, – teď, v mrtvých ňadrech klid, jsem rád, když mohu snít. Slyš, ruch! – Kdos jakby dech’, napínám v dálku slech, to řeky dole spěch se tříští o vorech. A ticho – nyní zas týž povzdech a týž hlas. Má žena vedle spí, mé dítě vedle ní; ta rozvitý je květ, to spící – to můj svět, to krčky jsou mých hnizd a by měli co jístjíst, já sním a přemítám zde okem v oku tmám – tak sám, tak sám! A prchne mnohý rok, čas tigr dá se v skok. Já budu pod zemí s touhami se všemi; vše bude stejné zas: luh plný sedmikrássedmikrás, 70 v zem zrno, pozděj klas, týž v bezu ptačí hlas, týž v zralých třešních kvas, a v stálém letu časčas, jen v hrobě, snouben tmám, já budu sám, tak sám, tak sám! Sám! 71