S večerem.

Jaroslav Vrchlický

S večerem.
S večerem, jenž se blíží, se duše v sebe hřížíhříží, ve stíny, jež kol hrají, jak s duchy hovoří; v minulém hýří čase, co dále bude, ptá se, a v přeludů svých báji se znova ponoří. Ta síť z pavučin stkána je leckde potrhána a místo perel pouze v ní hraje slzný třpyt – a přec neváháš v boji na rány duše svojí, na oddech, v úkoj touze ji sobě přiložit. Ač schrána je tak měkká, že, krev kde nejvíc stéká, do ran se sdílně klade a bolest zastaví; 24 jak do chladných vln plesa že zmdlená hlava klesá, se podá jak v dny mladé v plen sladké únavy. A dlouho sedíš v stíně, té žehnáš pavučině a rozžehnouti světlo se skoro obáváš. Kdos vstoup’ – se nehneš ani, skráň složenou v své dlani ty cítíš, cosi zkvetlo, cos v hloubi duše máš. To asfodelu bledý květ, slzí tají sledy, bez vůně, ale snivý jak milá ženská tvář a z něho v srdce padá, kde vášní vřela váda, dech míru konejšivý a upomínky zář! 25