S večerem.
S večerem, jenž se blíží,
se duše v sebe hřížíhříží,
ve stíny, jež kol hrají,
jak s duchy hovoří;
v minulém hýří čase,
co dále bude, ptá se,
a v přeludů svých báji
se znova ponoří.
Ta síť z pavučin stkána
je leckde potrhána
a místo perel pouze
v ní hraje slzný třpyt –
a přec neváháš v boji
na rány duše svojí,
na oddech, v úkoj touze
ji sobě přiložit.
Ač schrána je tak měkká,
že, krev kde nejvíc stéká,
do ran se sdílně klade
a bolest zastaví;
24
jak do chladných vln plesa
že zmdlená hlava klesá,
se podá jak v dny mladé
v plen sladké únavy.
A dlouho sedíš v stíně,
té žehnáš pavučině
a rozžehnouti světlo
se skoro obáváš.
Kdos vstoup’ – se nehneš ani,
skráň složenou v své dlani
ty cítíš, cosi zkvetlo,
cos v hloubi duše máš.
To asfodelu bledý
květ, slzí tají sledy,
bez vůně, ale snivý
jak milá ženská tvář
a z něho v srdce padá,
kde vášní vřela váda,
dech míru konejšivý
a upomínky zář!
25