Ten život.

Jaroslav Vrchlický

Ten život.
Ten svět pln zjevů, jež se v bezdno řítí, tu nocí tmí se a tam zorou svítí pln orgie a prostoty a něhy, kde s pólů ledem tropů palné žehy se střídají a potírají v tísni, jak, básníku, chceš zachytit v své písni? Teď chápeš, proč byl Homer, Milton slepý: spíš okem ducha lze ten velkolepý a valný kosmos stihnout, příliš vzpnuli zrak těla za ním, proto oslepnuli, neb z jeho zjevů směsí děs vlá tajný. Toť obrovitý je ten hrozen bájný, jejž druhdy nesli z kananejské země na ukázku, by nevěřící plémě vše divy, které tam jim kynou, zřelo a s bázní před Jahvé v prach střelo čelo. Toť hrozen velký, kolik zrn má asi! Zrn manny, dojmů, citů, hrůzy, krásy a na všech ideálů chví se rosa a ty jsi ubohá a malá vosa, jež těká bzučíc kol a lačná čeká, kde šťáva z rozpuklého zrnka stéká a krůpěj stačí ti, bys tvořil světy. 47 Ó jen se opij šťavou tou! Tvé rety ať jiné ani šťávy nepoznají! Svět sám je v svojí skutečnosti bájí tou největší, ty lepší nevytvoříš a krváceje nechť se v nitro noříš, za kapku stojí to, jež svítí zlatem a kterou zachytí tvá sloka chvatem. Tak děcko na ňadrech své roditelky si krůpěj chytá, bující a velký prs kterou pouští jako perlu bílou. Ó života jen celou drž se silou! 48