Sáhni v srdce!

Jaroslav Vrchlický

Sáhni v srdce!
Jen sáhni v srdce, ať to bolí, vždy něco ležet najdeš tam, kýs poklad zakopaný v poli, juž z dálky kmitá modrý plam. Díš, vyhráno že tam je všecko, ó starou tuto píseň znám, tak v zakleté kdys hoře děcko strop zřelo, stěny – drahokam. Znáš zvěst, havranů černá stáda jak nosí šperků vzácných směs kams v opuštěná, šerá lada, kde tmí se skála, mračí les? Jak Mefisto pak chtěje svésti ctnost mladou v lásky hříšné ples, ten poklad našel na rozcestí, jejž havranů sbor mu tam snes’? Ty havrany znáš! Péče, trudy! Ach odkud, rci, se vzali jen? Ten prsten – symbol tvojí nudy, ta jehla – ňader tvojich sten; 36 ty perly kalné – slzy tvoje, ten rubín – o kráse tvůj sen, ty mince – blýskavých dum roje. Tvůj život celý proměněn! A proto směle v srdce sáhni, tam rovněž poklad skrytý jest, jen hloub a hloub se k tůni nahni u opuštěných, smutných cest. Jak ďábel nevinnou chceš duši v rej orgií svých rájů svést, dát ples jí, který sotva tušítuší, květ v kšticikštici, na skráň moře hvězd! Ó nemysli, že srdce prázdné, tam vždycky jakýs dřímá cit, chřest rolničky, jež dí ti: Blázne! tón zvonů, jež hřmí nad blankyt, zvuk polibků ten lichotivý, ston, kterým zmírající škyt’ – Jen chyť jej teplý, vřelý, živý a musí pravou písní být! 37