Tom. Cannizzarovi po přečtení jeho knihy „Cinis“.

Tom. Cannizzarovi po přečtení jeho knihy „Cinis“.
Jak slunce naposled než za hory se sřítí, než padne v stínů hlubiny, si strhne s hlavy své šperk všecken, kterým svítí, zář arabesek svých, vše paprsků svých kvítí, své topasy a rubíny; Aa světla orgií svět naposledy zpíjí, sta ohňů na vrcholu střech, sta zažhne zrcadel na věžích, utopií že lesku vesmír jest, zkad kaskády se lijí do oken, dveří všech; Popo slavném západu pak lehce se mu zmírá, víť hora, údol, stráň i luh, že pod ním celá zem se rozzvučela, lyra, i zhasne v lůně vln, by noc až přejde čirá, zas povstalo jak Bůh: Tak rovněž ze hlubin tvé duše rozjitřenérozjitřené, než velká noc tě zahalízahalí, proud zpěvů vytrysknul, jak duha výš se klene, plá v raket tisíci, jak bystřina se žene a rozlétá se do dáli! 41 Však černý onen mrak, ta noc, která ti hrozí, jenž pozadím té záře jest, zda není branou ti, zkad vzejdou noví bozi? Mrak máš jen na očích, jej v duši mají mnozí, však nemají tvých hvězd. Tož vejdi zmužile jak athlet v jeho stíny, když křídlem svým tě zahrne, vstup s myslí nezvratnou v ty černé prohlubiny! Zpěv nový zní ti vstříc! Ve větru chví se třtiny, však cedr – netrne! Zpěv nový zní ti vstříc, zpěv Isidy a Fata. Čím zemský náš mu kvil? Co byla Homeru tělesných očí ztráta? Co byla Miltonu? Zář rájů oboum zlatá z těch tmavých tryskla chvil. Jak Ježíš Šimona, máš syna, ano dceru, jak Oidip Antigonu, máš, věř, půjdeš v záři dál, jen my zůstanem v šeru, zrak duše obrácen prorocky v jinou sferu, ty novým ohněm vzpláš. Co v stínech pod tebou, tví přátelé a žáci stát budou, v tváři žasžas, a ptát se druha druh: Ký hlas to, jenž se ztrácí ve hvězdách kaskády jak varhan a se vrací po pausách k zemi zas? 42