Život a píseň.

Život a píseňpíseň.
Je život bouř, je život shon, jen v stínu krbu mír a chlad, a srdce mého burný zvon zní všemu v odvet napořád. A v tom ubíhá život můj, půl skutečnost, půl sladký sen; vzleť! myšlénka dí, duma: stůj! Já oběma jsem poslušen. Půl v stíny halen a půl v jas, tak světa kráčím divadlem a zbytky lonských sedmikras ve listí sbírám napadlém. A pak zas patřím ku hvězdám, zda svit nepadá odtamtud, a v šeru dál zas kráčím sám a spřádám pravdu, spřádám blud. Naslouchám v lese píšťale, jak z hluboka si dýchá hvozd; i rád poslouchám na skále, co v lese praví kos a drozd. 81 A zadumán zřím v modrou výš a mlčky jen se chvěje ret a nechám nebes vichr spíš strunami srdce projíždět. Ó, jak to praská v haluzích! Ó, jak to stená ve třtinách! Jak listí tančí na luzích! Ó, viz rej stínů v skalinách! Však v domadoma v zimě u kamen: tu v struny srdce sáhnu rád, tu život celý jako sen a snové jako vodopád. Mě zahrnou jich přívaly, v to ženy hlas a dětí smích; v čas, mladí kdy jsme bývali, juž letíme, jak na saních. A rozmar práská bičem svým, smích, rolnička v tu jízdu zní a ořům, snům, vlá z nozder dým; v kožiše dumy, panstvo, sní. A nejedem-li v dějiny a nejedem-li v pohádku, cíl vždycky máme jediný, jejž najdeme si ve krátku. 82 My jedem v zámek ztracený, který se mladost nazývá... Žel, padací most zvrácený a pláň se divně setmívá. A brzy druha ptá se druh: Kde zámek? Zda jsme žili v něm? Kam pohlédneš, kol stín a duch a každý příšerný a něm. A jedeme zpět závějí a domů cestu hledáme, a hřejeme se nadějí a víc než lásku nemáme. A Bůh dá, šťastně dojedem – však tichá je ta jízda zpět, nám život zaslíbená zem a v skutečnosti jeho květ. Než z honby zpět jsme zašlých dnův, juž usnuly nám děti, hleď! Jsou oči jejich plny snův, jest jako zralá broskev pleť! Ó, rychle, to je sladký čár! Sem podej knihu básníků! Až zpívat počne samovar, tam vpadni píseň slavíků! 83 Pak epilogem nesmělým mé písně v to se vmíchá ples, než políbením zacelím, čím ranil tebe život dnes. Ó, píseň, to je hvězda v šer, s ní na rtu člověk věčný jun! Ať z ženských očí, s hvězdných sfer ti kyne písmo její run! Když rozhlaholí srdce zvon, květ každý zmládne, který zvad’, ať život bouř, ať život shon, s ní u krbu vždy mír a chlad! 84