Po ukončení překladu Goethova „Fausta“.
Jen děkovat! – Co možno dělat více,
kdy slovo vázne a se tají dech,
v té básni zřel jsem božství v zřítelnice,
v ní prožil, v čem jsem hýřil v sladkých snech.
Teď v žití mé ať vzplane večernice!
Co ostatní? Já více nemám spěch,
jsem hotov s prací dne. – Co přijít může,
jsou porosené podzimní jen růže.
Jen děkovat! – Zda plálo ve mně cosi,
co nad všednost se k světlu vymyká,
tak tiše jen jak šepty ve rákosí
a sladce jako píseň slavíka,
teď po skončené práci lká a prosí
a tvrdých srdcí v snu se dotýká;
než pohřbeno, zde vyzní prázdným echem
jsouc pohlceno všední vřavy spěchem.
Jen děkovat! – Co napjalo jich síly
a lepších mne, břeh zůstal v mlhách jen,
a také kráse, také dobru žili,
svět zhltil je, všednosti klesli v plen.
43
Ten zázrak cením, dojít šťastně k cíli,
kde nad propastí los náš zavěšen,
kde každé „zítra“ vzácný dar je bohů,
kde naše „chci“ je rob našeho „mohu“.
Jen děkovat! – neb zřídka v lidské pouti
nám zlíbá čelo anděl splnění,
v té vřavě, kde se boří vše a hroutí,
kde světlem v průvanu je nadšení,
mně bylo dáno vesmír obsáhnouti
a v jedné aspoň brázdě umění,
nechť zvukem slova jen a echem rýmů
se aspoň přiblížiti – k nejvyššímu.
44