Úvodem.
Tak zvolna se juž v jeseň chýlím,
můj hippogryf svůj tají spěch
a s květem rudým tu a bílým
v mých astry kynou záhonech.
Ty milé květy jsem rád míval
juž na úsvitě ve mládí,
v dum chmurných teď a strastí příval
mi kvítí jara nahradí.
Tak prosty jsou, tak mluví k duši,
jak pestří se tu kolkolem;
víc nežli vůni ta v nich tuší,
neb mluví ke mně symbolem.
Jar nevadnoucích jsou mi znakem,
nad nitra kvetou hlubinou,
než k letům vyšším nade mrakem
mi jiné astry pokynou!
[5]
I k těm zřím klidně. Do vln doby
květ házím tiše po květu;
nad kolébkami, nade hroby
vám z aster kytku upletu.
Zde bílé, pestré a tam tmavé,
jak život dal je v rozmaru,
vám dávám je, řka tiše „Ave“
jak gladiator caesaru!
6