Pst! – Juž taktovka mistra
se k pultu letem kloní
a vřava tónů bystrá
jí v zápětí juž zvoní.
Vějíře dovádivé,
juž zastavte se chvíli,
ve hudbě sladce tklivé
to z hloubi lká a kvílí.
Vy rozžhavené oči,
vy ústa purpurová,
v ráz po vás trilek skočí
i melodie nová.
Na chvíli umlkněte,
jsou marné vaše shony;
teď jiná růže květe,
jsou lístky její – tóny.
A lístky ty jsou vonné,
tak tiše v duši kanou,
ta blažená v nich tone,
jsouť opiem i mannou.
Ó slyšte, flétna stůně
jak leknín ku měsíci,
ta hudba víc než vůně,
než slovo může říci!
Kam zrak se neodváží,
kde zaráží se ruka,
až srdce ku zápraží
ta hudba jde a ťuká.
Co poesií zveme
jen v ouško šeptajíce,
v tom slově: Milujeme!
dí hudba, ano více.
Toť prsten Šalamóna,
jenž duše k sobě láká,
toť víc než archy clona,
toť víc než píseň ptáka!
Toť věčná duše světa,
jež po vesmíru zpívá,
v kaskádách zvuků zkvétá
a do srdcí se dívá.
Toť vašich tváří oval,
toť vašich ňader vlna,
za níž se Milek schoval,
ta šelma tajůplná.
On v sladké hudbě zvedá
jich rhytmus pod vějíři,
on vinen, neposeda,
že líčko se kdes pýří.
Jak citů chce hra bystrá,
motýla studu honí –
Pst! Juž taktovka mistra
se k pultu letem kloní.