Při čtení poslední série Hugovy knihy „Celá lyra“.
You hear this fellow in the cellarage
hic et ubique...
Hamlet.
Tak zas k nám zní tvá píseň nesmrtelná!
Zde kyklopické čelo, ruka dělná,
ty kleště věčné výhně, odkud žhavé
jsi drahokamy zářící a tmavé,
tu tekoucí, tu vyhráněné v krystal,
ven tahal a je do koruny schystal
na čelo poesie příštích věků!
Z dna hrobu svého mluvíš ku člověku
po letech v stejné, velké síle svěží
a dnové jdou, jak vlny v řece běží,
ty žene vkus, těm směr podává moda,
však všecky jsou jen voda, voda, voda...
Ty paprsk do ní, voda duhou září!
Z dna hrobu věšteckou se díváš tváří
a mluvíš k malým, mluvíš k trpaslíkům
a čelíš vřavě, lání, sporům, křikům,
v svém srdci stejnou lásku ku trpícím
a stejný soucit k zaslzeným lícím,
po půlstoletí člověk týž a jeden!
Ty ukazuješ ztracený nám eden,
50
nás učíš stáří ctít, mít v lásce dítě,
v mrak noříš se a hledíš na úsvitě,
kde v paprscích se nítí zlatá brána
velkého příští! Tvůj hněv na tyrana
zní z hloubi spravedlivých čistých ňader,
tvé moudrosti plod pln je sladkých jader
a v stejné síle, duše všehomíra,
zní v písni tvojí posud celá lyra!
51