Ve vzduch naší zimy šerý,
kde mře každý vzlet a vznět,
sladce dýchá z Riviery
drobnolistý, žlutý květ.
V mlze, kterou pouze svítí
jinovatka stříbrem hvězd,
hlásá ten květ: Posud žití,
někde ještě vesna jest!
Na hebounkém útlém stonku
v bledých lístků zeleni
deštěm svojich zlatých zvonků
směje se mých do snění.
A já nad kalíšky těmi
vdýchám balsamický dech,
v čas, kdy v šťastné žil jsem zemi,
vracím se zas po letech.
Nade mnou se blankyt klene,
věčně smavý, hluboký!
Apeniny osněžené,
světla, jasu potoky!
Bloudím opět pod platány,
v jasmínu a myrtách sním,
stezky kolem révou tkány,
eden svět a život s ním!
Umění, tvá arcidíla
mluví opět v duši mou,
a z nich vzruch a k skutkům síla
blýskavicí proudí tmou.
Sladká vůně! – Všickni snové
okřídlení, buclatí
zlatovlasí andílkové
odlétli – se nevrátí.
Nevrátí se? – Ale přece
zlatý po nich zůstal sled,
tak zří holá jabloň v řece
střesený svůj vlastní květ.
Nemám vše, jak tenkrát snil jsem,
mnoho ovšem naopak,
ale z toho, kterak žil jsem,
zrnko si přec najde pták.
V jiném rámci, v barvě jiné,
v jiném ovšem sousvětlí
moje štěstí dnes mi kyne
i sny, které odlétly.
Tuhý denní boj a práce,
v duši žluč, pot na skráni –
večer však mne vítá sladce
mojí ženy usmání.
Mnohá starost s všedním prachem
hází v duši pološer –
za to kvetou čárným nachem
sladká líčka mojich dcer.
Proti snaze, jež chce výše,
krátkozrakých boj a ruch –
jen když v souhlasu mi tiše
ruku tiskne mnohý druh.
Mimoso! Tak dech tvůj sladký
nemůž’ ve mně vzbudit stesk,
ano, ani v čas ten zpátky
nechtěl najíti bych stezk.
A tak v zimy náš vzduch šerý
něhou svou mi dýcháš jen,
sladký květe z Riviery,
vyzlatíš mi celý den.
Prodchneš vůní moje snění,
v tyto verše střeseš pel,
Vesny dech jak v sladkém chvění
nad nimi by přeletěl!