Zatopeným sochám Karlova mostu.
Tak v bouřné noci, jak náš osud,
jste ke dnu řeky sjely
a ležíte tam klidně posud:
V tom zas náš osud celý!
Juž brzy vše nám bude bájí;
vlasť rovna vyloupené stáji,
to úl, zkad skradli včely.
Meč Bruncvíkův – to ovšem zkazka,
vnuk nad ní hlavou třese.
Co ještě naše, cizí cháska
div chvatně neroznese.
A koruna? – Do sbírek dobrá!
Pad’ palcát dávno z ruky obra,
vnuk proň víc nesehne se.
Však vy jste čněly v naši vřavu,
v zář hvězd i v zážeh denní,
106
a vy jste zřely v hukot davu
na troje pokolení;
a proud když vás, umění divy!
strh’ v rozevlané vln svých hřívy,
my vzkřikli poděšení.
Však zůstalo to při výkřiku,
ať hrůzou se vlas ježí!
Čas spláchne vše a srovná v mžiku.
Oř divý bez otěží,
proud přes vás kypí, sochy svaté,
a vy se dole rozpadáte
a voda běží, běží...
My máme jinéjiné, větší práce:
v stran ohni divě vzňatém
pro příklad příští generace
se pohazovat blátem,
na velkost štěkat, jen se lekat
svých stínů, na budoucnost čekat,
druh druhu býti katem.
Vám líp tam dole na dně řeky,
kde celá sláva naše
spí zatracené dlouhé věky
z dna poslouchajíc plaše
a slyšíc bouř a hádek vření
si myslí: Zvykli otročení,
nač těmhle Mesiaše?!
107
Ó vidím jasně v doby příští,
kdy vnuk pln čacké síly
nad zkomolenou soch těch tříští
se v rozhorlení schýlí:
Kdo nechali vás v řece spáti,
těch nelze ani litovati,
svůj osud zasloužili!
108