MEČ DAMOKLŮV.
I.
I.
Nade mnou visí v noci, ve dne;
svůj dvousečný hrot stokrát zvedne
v mé dumy i v můj tichý cit. –
Ó, jak se toho meče zbýt!
Na vlásku visí, okamžikem
můž’ sletět... Co zde v tužby vzlykem?
Ta nezadrží jeho spád,
když síla zniká napořád.
Na chvíli, zdá se mi, že mizí
kams v dálku, dohledu již cizí,
však rázem, než se naději,
jest konec klamných nadějí.
A přede mnou se znova zvedá,
já cítím, jak mé srdce hledá,
ať v snění nočním, shonu dne,
a já se ptám: kdy dopadne?
[5]
A chtěl bych pracovat a žíti
a stále zřím tu tenkou níti,
na které visí ostrý meč,
jak ďábla neodvratná léč.
Zvyk jsem již všemu – on však visí,
jak od let visel, teď, jak kdysi,
jak zítra viset bude dál...
a jméno jeho... Ideál??...
II.
II.
Zas jednou do mých snů se díváš
svým břitkým hrotem
a nejvíce se rozechvíváš
mým nad životem,
když nejvíc chce se vzpnout a rašit,
sny mého blaha začneš plašit.
Ať schýlen nad moudrostí věků,
nad pěvců dumy,
neb v propast sladkých ženských vděků,
tvůj hrot vždy umí
mně blaho otrávit, mne děsem mrazit
a zdeptaného s výše k zemi srazit.
Jen pomyšlení, v týl můj náhle
že slétneš břitký,
mé světy zhroutíš neobsáhlé
i snů mých kytky,
nit žití mého přetneš v okamžiku,
v žluč nektar změníš sladkých dívčích rtíků:
6
Mně tebou rozkoš ukradena,
již urvu skokem,
mně tebou radost otrávena
jest každým rokem,
vždyť vím to, stále nade mnou se míháš,
a číháš, číháš, ustavičně číháš!
Tu často sním: Jsi fantom pouhý
mých bědných nervů,
a cítím, vrah jsi každé touhy.
Však tíž tu servu!
Nuž bodni! – Darmo! Znikáš do oblaků
a třpytnou hvězdou jen se míháš zraku!
Dál musím žít, dál nést své břímě,
se vléci prachem,
své s chvěním podávat ti týmě
a mříti strachem,
že nedopíši poslední svou sloku,
že zasáhneš mne v lačném tygra skoku!
III.
III.
Sleť tedy již
a nenechej mne čekat – – –
již je to tíž
se stále tebou lekat,
po plodech Tantala jen chvějným okem těkat!
Duch můj chce žít
a srdce mé chce tlouci!
ret můj chce pít,
7
co v změně nehynoucí
dá život nesmírný a hřející a vroucí!
Jsi stará Smrt?
jsi nutný všeho konec?
Jsem zvěř? Jsi chrt?
Jsem lup? a jsi ty honec?
Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec?
Či je ti vhod,
že mám se stále řítit,
tvůj lesklý hrot
na šíji stále cítit?
a nemám odvahy sám do dlaně jej chytit?
Což, přelude,
nezmizíš přece jednou?
což nebude
kdy pausy v muku bědnou?
což ruce andělů se v štít mi nepozvednou? – –
Sleť tedy, sleť! –
Však ty se nehneš ani!
Uznej a hleď,
toť horší umírání,
tak z noci k jitru až tě tušit nad svou skrání!
Nuž tedy viz,
jak tobě se již směji!
Již zmiz, či vis,
já dál svou píseň pěji,
tu hroznou úzkosti a děsu epopeji!
8