MEČ DAMOKLŮV.

Jaroslav Vrchlický

MEČ DAMOKLŮV.
I. I.
Nade mnou visí v noci, ve dne; svůj dvousečný hrot stokrát zvedne v mé dumy i v můj tichý cit. – Ó, jak se toho meče zbýt! Na vlásku visí, okamžikem můž’ sletět... Co zde v tužby vzlykem? Ta nezadrží jeho spád, když síla zniká napořád. Na chvíli, zdá se mi, že mizí kams v dálku, dohledu již cizí, však rázem, než se naději, jest konec klamných nadějí. A přede mnou se znova zvedá, já cítím, jak mé srdce hledá, ať v snění nočním, shonu dne, a já se ptám: kdy dopadne? [5] A chtěl bych pracovat a žíti a stále zřím tu tenkou níti, na které visí ostrý meč, jak ďábla neodvratná léč. Zvyk jsem již všemu – on však visí, jak od let visel, teď, jak kdysi, jak zítra viset bude dál... a jméno jeho... Ideál??... II. II.
Zas jednou do mých snů se díváš svým břitkým hrotem a nejvíce se rozechvíváš mým nad životem, když nejvíc chce se vzpnout a rašit, sny mého blaha začneš plašit. Ať schýlen nad moudrostí věků, nad pěvců dumy, neb v propast sladkých ženských vděků, tvůj hrot vždy umí mně blaho otrávit, mne děsem mrazit a zdeptaného s výše k zemi srazit. Jen pomyšlení, v týl můj náhle že slétneš břitký, mé světy zhroutíš neobsáhlé i snů mých kytky, nit žití mého přetneš v okamžiku, v žluč nektar změníš sladkých dívčích rtíků: 6 Mně tebou rozkoš ukradena, již urvu skokem, mně tebou radost otrávena jest každým rokem, vždyť vím to, stále nade mnou se míháš, a číháš, číháš, ustavičně číháš! Tu často sním: Jsi fantom pouhý mých bědných nervů, a cítím, vrah jsi každé touhy. Však tíž tu servu! Nuž bodni! – Darmo! Znikáš do oblaků a třpytnou hvězdou jen se míháš zraku! Dál musím žít, dál nést své břímě, se vléci prachem, své s chvěním podávat ti týmě a mříti strachem, že nedopíši poslední svou sloku, že zasáhneš mne v lačném tygra skoku! III. III.
Sleť tedy již a nenechej mne čekat – – – již je to tíž se stále tebou lekat, po plodech Tantala jen chvějným okem těkat! Duch můj chce žít a srdce mé chce tlouci! ret můj chce pít, 7 co v změně nehynoucí dá život nesmírný a hřející a vroucí! Jsi stará Smrt? jsi nutný všeho konec? Jsem zvěř? Jsi chrt? Jsem lup? a jsi ty honec? Na úder čekáš jen, na pohřbu mého zvonec? Či je ti vhod, že mám se stále řítit, tvůj lesklý hrot na šíji stále cítit? a nemám odvahy sám do dlaně jej chytit? Což, přelude, nezmizíš přece jednou? což nebude kdy pausy v muku bědnou? což ruce andělů se v štít mi nepozvednou? – – Sleť tedy, sleť! – Však ty se nehneš ani! Uznej a hleď, toť horší umírání, tak z noci k jitru až tě tušit nad svou skrání! Nuž tedy viz, jak tobě se již směji! Již zmiz, či vis, já dál svou píseň pěji, tu hroznou úzkosti a děsu epopeji! 8

Básně v knize Meč Damoklův: