SEN.

Jaroslav Vrchlický

SEN.
Mně zdál se divný, divný sen, v něm celý byl jsem utopen, že v šer, kdy pěli kohouti, jej nemoh jsem si z očí vymnouti. Kdos umřel mi, kdos nejbližší... Ach, kdy se srdce utiší? Kdo byl to jen, zda matka, druh? Já nerozeznal v moři dojmů, tuch. Den celý v tomto vědomí jsem bloudil, pln té pohromy, den celý čekal zprávy zlé až z konce světa, z dálky odlehlé. A tíha zůstala a rmut, ač celý sen byl pouhý blud; mně zdálo se, za tento žal že v budoucnu cos jsem si odpykal. 55