LISTOPAD.

LISTOPAD.
Na veřeje mých vrat již klepe Listopad. Co dělat? Plná číš jen patří již v mou chýš. Však zvědavosti cit mne nutí otevřít. Moh bych se mýlit přec mysle již na konec... Však špehýrku proč mám? Nejdřív se podívám, Bychbych nelitoval pak. Co as tam uzří zrak? Snad ne tu Zubatou, na klid tak bohatou? Ta není pro radost. Vždy na tu času dost. 87 Pak sama, když se mře, si vrata otevře. A když ne okny, sem si sletí – komínem. Ba klíční dírkou v ráz se protáhne, jde zas... Nu, neotevru hned, dřív budu přemýšlet: Snad je to telegram, že první výhru mám. Však hloupost, nech to být, musil bych losy mít, zde papírku-li kus, stačí na fidibus. Láska? – Ta v moji tiš, věř, nezabloudí již. Kdo jen by přišel, žel, byl by jen – věřitel. Tož neotevru přec, jej nepustím v svou klec. Či Muza? – Domněnky! kde vzíti myšlenky, Kdekde vzíti nálady, rozmary, nápady? 88 To za mnou, mrtvo též. Zdá se, přec otevřeš! Jdu tiše, lehýnko odkrývám okýnko. Před vraty bos a tich žebravý stojí mnich. Na zádech nůši má a stříhá ušima. Ten sbírá po kraji, kde lidé co dají. Tvaroh i vajíčka, máslo i chlebíčka. Jej pustím, tím jsem jist, že dobrý humorist. O číši cos jsem řek? Mnich přišel – jest mi vděk. Jí nezhrdne, to vím, rád rozdělím se s ním. Jít nemá od mých vrat! a chci již otvírat... Dřív než jsem otevřel, zas v špehýrku jsem zřel. Mnich zmizel jako sen. Či byl to přelud jen? 89 Či rozmrzel se tím mým dlouhým váháním? Či v posled na to pad, co mohl bych mu dát, Snadsnad starý rukopis, jejž neudal jsem kdys? Snad houf rezatých per? Jdi, mníšku, kat tě sper! Však zbyla zvědavost, kam zmizel divný host. Tož zas, pln naděje, otvírám veřeje. Kdo zde?... Sloup šedých mlh, až jimi zrak mi zvlh. Plod rudých řeřabin kdos vrh mi v chodby stín. Šperk listů – barev směs, jak podzimní má les. Hrst květů uvadlých, kam chlad strnišťat dých. Babího leta nit, jež padla na pažit. „Chceš věčně žíti?“ hlas. Nic víc, já zavřel zas. 90 Tak slavil do mých vrat svůj vjezd pan Listopad. Přec onen mnich to byl, jenž dřív sem zabloudil. Zřím nůši v zášeří stát v stínu u dveří. V ní, než tma po lese, on všecko odnese. Mé duše hlubiny a víry, mělčiny, a všecky naděje, než kohout zapěje. Sny všecky přidá k nim, vzlet k metám nejvyšším. Kritiků líbeznost, již po mne vrhli, kost, i lauru suchou snět od spolků, od Besed. Jich fráze, pochvaly, diplomů futrály! Však sneseme se už, to dobrý celkem muž. Já s lahví v ruce prál: „pojďPojď, bych tě uvítal. 91 Co platno? Již jsi tu, jak nemít soucitu? Však řeknu na konec, to mnoho není přec, Coco odtud odneseš, ať třeba Satan jseš! Co dávám ti a mám, přec vypiji v sled sám!“ ——— Tak slavil do mých vrat svůj vjezd – pan Listopad. 92