BALADA O HARPYJÍCH.

Jaroslav Vrchlický

BALADA O HARPYJÍCH.
I tuto chasu dobře znám a těžké zápasy s ní mám. Ty z duše zprahlých rokytí se jako feny vyřítí. Půl ptáci, polo ženy jsou však s hrudí slizkou, ochablou. Jen Danta vzpomeň, Virgila, to chasa šklebná, prohnilá. Jak zástupem se přihnaly, vše v tobě hnusně pokálí. To výčitek je pustá směs, tvá duše, zdivočelý les, je živí; odtud vzlétají a trus ti v kvas tvůj metají. Co radost zve se, potřísní a plivají tvých do písní, 107 že to, zval jsi ideál, je bída, nicota a žal. Zlých Park jsou směšné paskvily, však stačí, by tě zranily. Je udolat? Toť sprostý hmyz, však nejhorší jest jejich hryz. Toť vši v tvé Psychy kožichu, však okřídlené. Po tichu jak netopýři vzpnou se v let a otráví ti celý svět. Jen čistá duše dítěte je rozptýlí a rozmete. Jen vůle lepším ještě být jich křídel zchvátí vír a chvit. Ty zničiti, čím tobě pak jest lítá saň a vlkodlak! 108