MŽIKNUTÍM.

MŽIKNUTÍM.
Tak jsem ji viděl jda okolo okna, jež nízké dívalo se do ulice; před zrcádkem tam stála prostovlasá s nahými pažemi a snědou šíjí a pod ní s bílých ňader hlubou rýhou v košilce, lehounce jen visící na jednom prsu bujném. Jak se lekla mne zahlédnouc!... však v tom již okamžiku hloub couvla o krok zpátky, vlasem hustým vše skrývajíc, co nezřel jsem, jen tušil. Co kolem okna letmo jsem se mihnul, já myslil sobě: Dívka jako květ, a komu kvete? Slunce jasně plálo a vozy hrčely a po ulicích se lidí jak much míhalo, ruch, život – šel každý po své zábavě či práci. Ó jistě hned pak přistoupla zas k oknu, v své pokračujíc ranní toaletě, když zmizel jsem, když stín můj dlažbu přešel, v zrcátku chudém, jež viselo na zdi, svou krásu zhlížela, jež kvetla – komu? 28 Pak s večerem když domů jsem se vracel, tam stála zas a necouvla již více, jak na známého kývla na mne drze v jakýchsi divných cetkách kolem šíje, – teď její krása kvetla pro každého. Tu pomyslil jsem na práci své duše: já sebe viděl v chudé jizbě svojí, kdy báseň rostouc v nitru odhaluje své půvaby a v přeletu jen plachém a couvá stydlivě zpět a se tají, jak cizí u dveří zní kroků hlahol. Jak dveře když se potom neotevrou, se radostně zas plachá Psyche zhlíží v tom chudém zrcátku těch slok a rýmů. Tak byla krásná jako ona dívka, jež v letu zahlédnuta na okamžik! Však za krátký čas pozděj v časopise na stolku kavárny neb u knihkupce ve skříni výkladní již stála drze a její vděky, které dříve v letu tak svůdně kynuly – ty urážely, neb jak ta žena – kvetly pro každého. 29