CO VLASTNĚ ZMŮŽEM?

Jaroslav Vrchlický

CO VLASTNĚ ZMŮŽEM?
Co vlastně zmůžem? – Jak to málo, málo! A byť to naši krev i pot náš stálo, zde náhle zeď se před očima týčí. Ty proti ní si rozraz lebku třeba, co zmůžeš sám, jenž o kus rveš se chleba, měj tura třeba sval i šíji býčí! Ach, něco zmoci! Žilo by se lehce! – Ty stokrát chtěj a chtěj, však osud nechce, má v nohách olovo, jak slepec kráčí. Vstaň proti němu, stokrát couvneš zpátky, co titánský tvůj vzdor, co dětské hádky, než zmlkneš znaven v křeči nebo v pláči. Vsled slabí jsme, to zchvátí nás a zdrtí; chcem Vesnu, Mládí – – plazíme se k Smrti. Proč, Sílo božská, prcháš v chvíli skutků? Jdem jako trapisti tak, v dumě tmavé, jen bratr bratru sotva šeptne „Ave!“ jdem, aniž víme, v novou s žitím půtku. Nic děsná hradba, o kterou se lámem. Nic děsná maska, kterou se jen klamem. Nic konec všeho v sled před námi vstává. V Nic posled skanem, jehož nechápeme, za čím jsme vyšli, za čím vlastně jdeme, Nic černým křídlem svým nad námi mává... 9