NEBE V OHNI.

Jaroslav Vrchlický

NEBE V OHNI.
To bylo náhle jako zjevení: kol celé nebe stálo v plameni, jak za horami hořelo by kdes, a v odlesku tom kraj plál, ves i les. Byl červánek to, co tu šlehlo v zor, byl roztříštěný jakýs meteor, jenž v zhasínání vznítil nebe, zem, co mizel v daleku a prostorem? Kdo poví to? I racka peruť mdlá tím nachem zasáhnutá zableskla pod nebem ohnivý jak karneol, ty řek’ bys, nach ten z polu plál až v pól. Pak bled’ a has’ – jak peruť anděla, jenž odlétá... až zmizel docela, zem stměla se a zvážněl kraj i luh. Však v srdcích co zbylo dum a tuch! Ten myslil zlé a kruté na časy, ten snil, kýs démon zem chyt’ za vlasy, by uděšenou prostorem dál vlek. Nic... ticho, šer... však moře myšlenek! 99