PADAJÍCÍ VODY.

Jaroslav Vrchlický

PADAJÍCÍ VODY.
Nad propastí jsem stál a v ní to divě vřelo, sta proudů se všech stran se protínalo, hřmělo, v tmách, které jako Noc své sítě splítaly, a já zřel proudy v nich, kterak se chytaly a mžikem bleskly zas jak dívčí ruce bílé, než v hlubou padly čerň a v prázdno zasmušilé. A padaly vždy hloub, bůhví, kde ztrácely se, než z bezdna vyvřely a nové vracely se hrou divnou v propletu, již zvuk jen nastiňoval, jenž, vyplašený pták, se v rýhách skalin schoval, by dál v nich stupňoval svá zmírající echa jak démon, jenž svůj ston v Gehenně stoupat nechá. Ó byl to šum a huk a vír a bouřný dusotdusot, jak fen sto hladových by z psince vyletělo a náhle zlomen jak vzdálených ořů klusot, pod kotlů rachotem jak zápasící cello, zde všecko v propletu, vír, spád, trysk, dno, skal kružba, a kletby, sténání a jásot, výskot, tužba, to vše se v milliardách drobných kapek tříští v tmě, nad níž světla se jak tigří oči blýští... 67