KLÁŠTERNÍ ZAHRADA.

Jaroslav Vrchlický

KLÁŠTERNÍ ZAHRADA.
Prázdna jest. V dál thyrsy thují ku modrému nebi trčí, kde je stezka, ukazují, pod nimi se růže krčí; bledé, choré, větrem zdrané, s kterých občas lístek skane mezi šedé, smutné smrčí... Velké kouty u zdi plní černý bez a jiné hloží, mezi lopuchou se vlní lobeček a dřevo boží, a kde planý chmel se svíjí, vztyčili si Kalvarii mniši zbožní, důmyslní. Vztyčili, však sotva jeden přes den ukáže se tady, celý sad co kletý eden nechá hynouti své vnady; málokdy se v zeleň chýlí s škapulířem hábit bílý s konturami šedé brady. 75 Pustá Kalvarie pne se v nebe prázdná, osamělá, jíva bojácně se třese, vzdychne olše rozšumělá. Co tu bylo kdys a není! Opuštění, zapomnění, míst těch poesie celá. Šel jsem kolem v letním žáru, jak podjesení chladnou, a vždy při tom suchopáru snil jsem o srdcích, jež vadnou; měly též své ideály, vysoko je nad svět vzpjaly... kde jich žeň? – Já nezřím žádnou... A já k srdci maně sáhnul... Proč se zachvělo tak divně? I já chtěl cos, po čem’s prahnul v mladosti dnech duch můj chtivě... Jen ta Kalvarie holá do mysli sen dávný volá o té zakopané hřivně... 76