STAROSTEM TVŮRČÍM.

STAROSTEM TVŮRČÍM.
Ach, tvořit krásu! – Jaký sen to vzácný! Ó, jaký pochod závratný a pracný, kde, aby člověk v závoji zřel Boha, se vlastní krví držet musí noha, kde kondorovi peruperuť závidíš a pod sebou jen mhu a stíny zříš! Leč těmi kyne hvězd již promyk bledý, nechť obzor kol je sychravý a šedý, nechť zeje propast vedle tvojí dráhy, nechť hloží drásá prs i bok tvůj nahý, nechť klouzá noha vzad – ty spěješ dál, pán vůle své a myšlenek svých král. Ó jen se rojte, supi, kol mé hlavy! Sem stíny, fantomy! Sem přeletavý ty blesku sirný! Zvyknout se vám musí, byť srdce s mozkem drány byly v kusy! Cos kyne v dálce, splývá v těla tvar: to luzný sen tvůj houstne z mlh a par. 15 A nechť se třeba v slední agonii tvá duše třese, tělo tvoje svíjí, ta chvíle tvoření je přece svatá; a tisíckrát nechť couvne líná pata, skráň dotýká se přece výšky hvězd, nechť sup i šakal hýká u tvých cest! Ó moci! Sílo! Genie! ó duchu! co tepů křídel tady a co vzruchu, než doletíte! A kam let váš víří? Jen v mozku to a tepnách divě hýří! Jen to jest život! Mlčky skláním týl v tom vědomí, nechť padnu, že jsem žil. 16