STAROSTEM TVŮRČÍM.
Ach, tvořit krásu! – Jaký sen to vzácný!
Ó, jaký pochod závratný a pracný,
kde, aby člověk v závoji zřel Boha,
se vlastní krví držet musí noha,
kde kondorovi peruperuť závidíš
a pod sebou jen mhu a stíny zříš!
Leč těmi kyne hvězd již promyk bledý,
nechť obzor kol je sychravý a šedý,
nechť zeje propast vedle tvojí dráhy,
nechť hloží drásá prs i bok tvůj nahý,
nechť klouzá noha vzad – ty spěješ dál,
pán vůle své a myšlenek svých král.
Ó jen se rojte, supi, kol mé hlavy!
Sem stíny, fantomy! Sem přeletavý
ty blesku sirný! Zvyknout se vám musí,
byť srdce s mozkem drány byly v kusy!
Cos kyne v dálce, splývá v těla tvar:
to luzný sen tvůj houstne z mlh a par.
15
A nechť se třeba v slední agonii
tvá duše třese, tělo tvoje svíjí,
ta chvíle tvoření je přece svatá;
a tisíckrát nechť couvne líná pata,
skráň dotýká se přece výšky hvězd,
nechť sup i šakal hýká u tvých cest!
Ó moci! Sílo! Genie! ó duchu!
co tepů křídel tady a co vzruchu,
než doletíte! A kam let váš víří?
Jen v mozku to a tepnách divě hýří!
Jen to jest život! Mlčky skláním týl
v tom vědomí, nechť padnu, že jsem žil.
16