OSAMĚNÍ.*)

Jaroslav Vrchlický

OSAMĚNÍ.*)
V shonu davů, lidstva vření náhle cítíš osamění, náhle ptáš se: Co tu chceš? Kam se řítíš, a kam jdeš? Toužíš uniknouti všemu. Pohlédni v dno srdci svému a dav – tříšť vzdálených ech – klidný jdeš v těch zástupech. Co to bylo? Smrt snad sáhla po tobě, by v důl tě stáhla? Přelud smyslů – pouze stín věčnosti snad ze hlubin? – Přešlo to, svět tone v jase, dav dál šumí, vře, hřmí zase, a ty hrdý projdeš jím s myšlenkou svou, tajem svým. Projdeš – o samotě doma proč ti záchvěv pohne rtoma? Slabost chvilky – však ten stín co chtěl věčna ze hlubin? ———— *) Poslední báseň psaná před nemocí.
115