NÁHLÉ SETKÁNÍ.

NÁHLÉ SETKÁNÍ.
Tak náhle sešli jsme se po letech: já zšedivělý již a hodně stár, vy na svém líčku stálý mládí dech a v očích záblesk uplynulých jar, jenž připomínal mi všech prvních lásek žár. Co prožili jsme oba za ten čas, rty ptát se chtěly – ale neřekly ni slůvka – dříve zarazil se hlas, v řeč všední pak jsme padli bezděky, jak dobře známí si, však cizí po věky. Vy děla jste, co síly cítíte, jak vše vám nové, jak vám vábný svět, jak bezpečně a hrdě smýšlíte, jak skutečnost jest drsná pro vás, květ, jak silná umíte se žitím probíjet. Jak všecko pro vás posud plno vnad, jak půvabů a kouzla, vděků, něh, jak s všeho splývá vznětů vodopád, jak zalívá vám srdce v chvílích všech, jak vábný život vám, pln minulosti ech. 37 Tu hrdinu jsem také hráti chtěl, já zapřel ze vzdoru svůj bol i stesk, já jako vy jsem plná váza vřel, svůj kalné oko mělo starý lesk, já též zřel v umění sta nešlapaných stesk. A ruku vsled když jsme si podali, já nevím, zdali jste cos cítila; já věděl, stavba snů, jíž oddali jsme duše, rázem že se zřítila a bolest dřívější se ve mně vznítila. Proč lhali jsme si oba navzájem? Byl falešný to soucit, jenž se bál si pravdu říci, či zvyk, lháti všem a pochlubit se, chvílí tou v nás plál? Tož jak dva auguři svou cestou šli jsme dál. 38